Sultánova moc

15. - Muslimka

Boha jeho, Taizé! Od kdy se děkuje sluhům?!

V duchu jsem si trochu nadávala. Protože takhle se chovat nemám. I když se mi příčilo mít sluhy, už si zvykám. Dokonce mě napadlo, že bych si Ayse mohla vzít k sobě, jako první služebnou. Ještě nad tím popřemýšlím. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli to už smím. Případně se radši zeptám Gulfem.

Šla jsem ven na balkon a opřela se o zábradlí. Bylo kamenné tudíž skutečně bytelné a příjemně chladilo. Viděla jsem tmavě modré moře, které v malých vlnkách slabě dunělo o vysoké útesy. Přístav s nádhernými jachtami, luxusními parníky a soukromými čluny. Achjo, tam venku je svět v pořádku a my si tady žijeme skoro jako ve středověku. Víte, jak už mi chybí legíny nebo kraťasy?..

V dáli bylo město, kde se jako mravenečci hemžily malé černé tečky, alias lidé. Obyvatelé i turisté. Palác, i když je v Istanbulu, byl totiž daleko od ostatních domů, kvůli nám, konkubínám, aby nás omylem nezahlédl jiný muž třeba na terase, nebo tak. Nikdo z těch lidí tam venku netuší, co se ve světě doopravdy děje. Že starobylé kmeny unášejí ženy a dívky sultánovi, pašům, ropným magnátům a šejkům do harémů. Někdy tyto ženy končí jako otrokyně nebo jako hračky jejich únoscům. Očividně, tak dopadla má matka... Bože mami. Do očí se mi opět hrnuly slzy. Lepší by bylo snad nevědět, kde je. Stejně jako u Ariel. Moje malá, krásná sestřička Ariel...

Slunce zapadalo a celková atmosféra by na mě působila moc příjemným dojmem, kdybych neplakala steskem po mé rodině. Jediné dvě osoby v mém životě, které mi vždy pomohly a které při mně stály pokaždé, když se něco dělo, když mě něco trápilo. Navzájem jsme si pomáhaly dostat se z toho šíleného smutku po tom, co můj a Arielin otec, matky manžel, záhadně zemřel. Málem jsme všechny tři zešílely smutkem. A teď nás osud pokouší znovu, ale mnohem hůře, protože se nemůžeme navzájem podpořit, pohladit a obejmout. Jsme snad tisíce kilometrů od sebe. Mám pocit, jakoby mi někdo do srdce vrazil kus rozžhaveného železa a ještě jím otáčel. Taková bolest to byla. Tak mi obě dvě chyběly, pro ně bych i zemřela. Pro ně budu dělat konkubínu, pro ně budu poslouchat a učit se, pro ně se klidně nechám ponižovat.

To pro ně získám moc. Sultánovu moc.

Dnes se stanu muslimkou. Problesklo mi hlavou. Budu muset veškeré své tužby, přání a důvěru obrátit na boha islámu, boha Alláha a jeho proroka Muhammeda. Navíc se musím stát v hloubi duše opravdu přesvědčenou věřící, abych měla lepší přístup k Válide a sultanátu celkově. Jenomže, to nevím jestli se mi povede. Přeci jen - starého psa novým kouskům nenaučíš. A já už dávno vím, že žádný bůh neexistuje, protože kdyby ano, tahle noční můra by se nestala.

Nejhlavnější je otěhotnět a porodit chlapce. Jen tak se stanu sultánkou, a Ahmed si mě bude moci vzít. Potom budu mít určitá privilegia a práva, která potřebuji k uskutečnění svého plánu. Korán jsem už přečetla, měla jsem na to hromadu času. Vím i, jak držet ruce při modlení, ale celkově to bude ze začátku hodně zvláštní.

Ale pro ně cokoliv.

Z úvah mě vytrhly dvě silné ruce, které se mi omotaly kolem pasu. Rychle jsem si setřela zbylé slzy, aby nepoznal, že jsem plakala. Tady se na předchozí život myslet nesmí, jakoby neexistoval.

Když se ke mně Ahmed přitiskl, jako bych mohla zase dýchat, jakoby mi daroval kus svého kyslíku a osvobodil mě z vakua, který doteď drtil moji hruď, když jsem plakala. Jakoby se najednou objevilo světlo na konci tunelu. Věděla jsem, že je to čistá láska. Láska, která mě osvobodí.

"Moje nádherná ženo," šeptl mi do vlasů a já se pousmála. Ženo, to bohužel ještě úplně nejsem.

"Pojď se mnou," šeptl a vzal mě za ruku. Šli jsme do pokoje. Na zemi ležely dva polštáře a uprostřed stojan s koránem.

"Vem si hidžáb," přikázal mi něžně a tak jsem to udělala. Věděla jsem, že po tomhle budu o kus blíže stát se Haseki, jeho první právoplatnou manželkou. Ostatní manželky by byly už jen sultánky, postavením pode mnou, ale já doufala, že žádné další nebudou. A hlavně, že otěhotním.

Sedli jsme si na polštáře do tureckého sedu, chtěla jsem ho překvapit a tak jsem se rozhodla pronést oficiální žádost o přestoupení na jeho víru, konvertování, o které neměl ani páru, že jí umím. Jenomže já Gulfem občas vážně otravovala.

"Můj milovaný sultáne," začala jsem a on ke mně vzhlédl tím nejlaskavějším pohledem, jaký jsem u něj kdy viděla. "Chci vidět stejné slunce, jako vidíš ty. Chci dýchat stejný vzduch, jaký dýcháš ty. Chci jíst stejné jídlo, jaké jíš ty. Chci pít stejnou vodu, kterou piješ ty a chci vidět přesně to, co vidíš ty." Odevzdaně jsem se mu při tom dívala do očí a on se nádherně usmál. Zatajil se mi dech. Byl neskutečně krásný.

"Ať se tak stane, má drahá Taizé," řekl mi a pozvedl ruce k modlitbě. "Taky zvedni ruce a opakuj po mě." A tak jsem, i se zavřenýma očima, opakovala.

Trvalo to několik hodin a po odříkání modlitby mi povídá: "Musíš teď projít rituální očistnou koupelí, vše už je připraveno. Po té se najíme," zapředl Ahmed.

Zvedla jsem se a šla, stále s hidžábem, k jeho vchodu do hammámu.

"Nech lazebnice za tebe vše udělat. Nech se svléknout, omýt a zase obléknout. Celou dobu si u toho nahlas opakuj modlitbu."

"Rozumím," kývla jsem a odešla.

Když jsem dorazila do hammámu, před vchodem do něj na mě čekala stará kněžka s koránem v ruce. Pokynula mi dovnitř a šla za mnou.

Dvě lazebnice na mne čekaly a hned jak jsem vešla, začaly mě svlékat. Kněžka začala ihned číst a já si šeptem opakovala modlitbu, kterou mi četl Ahmed na závěr.

Zabalenou do bílého plátna mě dovedly na vyvýšené místo v hammámu. Bylo kulaté, celé obložené keramickými dlaždičkami a ze stropu by jste mohli vidět, že tvoří boží výjev. V průměru mělo toto "podium" tři krát tři metry a kolem dokola byl odtokový žlábek, kam tekla voda, kterou mne myly.

Po očistné koupeli mi oblékly sněhově bílé, lehoučké šaty, usušili mě a navlnily mi vlasy. U toho bylo zapálené kadidlo, které mi ale moc nevonělo. Byla jsem trochu nesvá, když si vezmete, v jaké době jsem vyrůstala a byť je Ahmed jaký je, je pravý muslim, takže toto dodržuje striktně. Mně by klidně stačilo, kdyby mi jen odříkal modlitbu a tadá hotovson, ale on ne, musím projít ještě tímhle divným rituálem. Ale až moc dobře jsem si uvědomovala, jak je to v tomto prostředí důležité.

Takto umytou a oblečenou mě poslaly zpět za Sultánem. Vešla jsem do jeho komnat jako novorozená pravá muslimka. Jako úplně nový člověk. Jako Taizé.

Klasická póza, když přijde konkubína k sultánovi, mi přišla více než vhodná. A tak jsem čekala kousek ode dveří v úklonku, s rukama sepnutýma pod hrudí a sklopenýma očima. Ale nehrbila jsem se, ramena jsem měla vzpřímená, protože už jsem nebyla "bezvěrkyně".

Už ne.

Po několika dnech se hlásím opět k aktivitě. 🙋🏽‍♀️
Tohle byla nejspíš trochu nudná kapitolka, jsem si toho vědoma, když mě ale ta historie tak baví!😁🤷🏽‍♀️
Další bude snad už zajímavější. Uděláme menší drama, co vy na to? 😁
Jo, a ne všechno je doopravdy tak, jako v historii, něco si vymýšlím. 😁 Tak aby to někdo náhodou nenapsal ve škole do slohovky nebo tak. 😅
Čtenářů přibývá. Jsem moc ráda za každého z vás a děkuji vám. ❤️ Plníte mi sen, pomalu, ale jistě. ❤️
Vaše B. 🖤💃🏽