Sultánova moc

27. - Usmiřovací koupel

Po zvědavých otázkách celého harému, jsem se konečně dostala do pokoje, v závěsu s Ariel a Ayse. Gaia celou dobu seděla na polštáři opodál. To i ta Mihriban přišla a popřála mi brzké uzdravení.

Plácla jsem sebou do postele.

"Jsem ráda, že jsi zpět Taizé," pověděla mi s upřímným úsměvem Ayse.

"Já taky," přitakala ségra.

"Děkuju holky, taky jsem tu ráda, skoro," zachmuřila jsem se.

"Nemůžeš k sultánovi, že?" optala se Ayse opatrně.

Přikývla jsem. "Ne."

Bylo mi z toho nanic, pocitově jsem byla sice slabá, ale jinak jsem se cítila už dobře. Navíc s ním musím nutně mluvit. Tolikrát jsem chtěla začít, ale on mi to nedovolil, že pracuje. A navíc by mě až nezdravě moc zajímalo, jak dopadlo setkání s Mohrem.

Povzdechla jsem si. "Ayse, zavolej prosím Uja. Musím do hammámu." Přikývla a odešla.

"Neboj, zase se všechno spraví. Kdyby jsi ho viděla, jak ten se bál. Nehnul se od tebe a furt ti kontroloval tep. On si tě zavolá. Věř mi, miluje tě. Je to na něm strašně vidět. Nevydrží to bez tebe," přesvědčovala mě Ariel.

"Hm." Smutně jsem se usmála. "Věř mi, že i kdybych po tom měla odpadnout na tři dny, radši to podstoupím, než být bez něj."

"Ále, doktorka podle mě přeháněla. Jsi silná, ségra. A on to nevydrží. Já to vím. Udobříte se," usmála se.

"Snad máš pravdu," objala jsem jí. Co bych tu bez ní jenom dělala?

***

Do hammámu jsem šla sama.

Sice by měly jít obě služebné se mnou, ale já chtěla být jen se svýma myšlenkama a tak jsem je poprosila, aby zůstaly v pokoji.

Ležela jsem ve velké vaně, naložená jako okurka a přemýšlela jsem, jak to všechno napravit.

Najednou mi někdo začal polévat ramena.

"Řekla jsem, že chci být sama," zavrčela jsem. Ty lazebnice jsou snad i hluché.

"Hm, vážně?" ozval se zamnou hluboký mužský hlas a já leknutím nadskočila. Ahmed! Co ten tu dnes dělá?

"Ahmede," vyjekla jsem a otočila se. "Co tu děláš?" Na nějaké poklony tu teď sere bílej tesák.

"Nemůžu se snad jít umýt?" zakřenil se.

Zrudly mi tváře. Když pominu to, že jeho nádherné tělo, ze kterého mi vyskočil tep, minimálně zakrýval ručník jen kolem pasu, jsem to takhle nemyslela.

"Jistě, že můžeš. Jen máme asi stejné nápady."

"To víme už dávno, ne? Můžu k tobě?"

Proč se ptá u Alláha?! Hned pojď sem! "Samozřejmě," řekla jsem, co nejvíce klidně jsem zrovna zvládla a odsunula se naproti.

"Zajímavá vůně," podotknul, "co je to?" zeptal se, když se usadil a zpříma se na mě podíval. Prohlížel si mě.

"Levandule," vydechla jsem odevzdaně. Panebože, proč je tak krásný... Vem čert nějakej blbej věk. Vážně. On je jako obrázek.

"Hm, já si říkal, po čem to vždy tak krásně voníš," pronesl zasněně a já se zprudka nadechla. Nemohl to neslyšet.

"Aha." Nevěděla jsem co říkat.