Sultánova moc

13. - Konečně!

Dívaly jsme si do očí jako rozené sokyně, až na to, že ona zírala i na moje oblečení. Asi jí mé ántré dosti udivilo.

"Dívky, mohla by prosím některá z vás," otočila jsem se kolem dokola s napřaženou rukou, "vysvětlit, tady naší Gaie, jak mě má oslovovat?" vyzvala jsem je hrdě, protože můžu. Gulfem Kalfa se opodál pobaveně usmívala.

Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvala Ayse. "Gaio, žádná Alesandra mezi námi není. Před tebou stojí Taizé Hatun, sultanin sevglisi," řekla plaše. Vděčně jsem se na ni usmála. "Děkuji, drahá Ayse." Jak jsem to řekla, tak se mladé konkubíně úplně rozzářil obličej.

Gaia jen nevěřícně zírala.

Musela jsem uznat, že vážně vypadala dost unaveně a podvyživeně. Myslím si, že jí dali dost zabrat. Jak už bylo řečeno, nekázeň se v harému dost přísně trestá. Tak to bylo kdysi a tak je to i teď.

"Takže ty jsi..." nebyla schopná dokončit větu.

"Ano jsem," odpověděla jsem s úsměvem. "Jsem sultánova žena. Myslím, že by ses tak ke mně měla radši chovat a rovnou si nechat jedovaté řeči. Mihriban se už o to také pokoušela a dost tvrdě narazila," řekla jsem posměšně. Poté jsem odešla do komnaty a nechala tam zmatenou Gaiu i ostatní vyjeveně koukat. Ale ještě předtím, jsem přes rameno houkla: "Vítej zpět," trochu s pošklebkem. No co už, nemám ji ráda a chci, aby to pocítila. U ní jediné to opravdu tak chci. Dobře, u ní a Mihriban, ale ta to už pochopila.

V pokoji jsem třískla knihou a frustrovaně se posadila na postel. Moc jsem nechápala, že ji pustili. Za to jak mě neustále urážela a ponižovala. Kdyby Válide tenkrát nezasáhla, určitě by mě napadla. Ne, že bych se neuměla bránit, ale teď se už opravdu prát nesmím. Musím se chovat uctivě. Což se mi zatím daří, ale bůh ví co ještě přijde. V harému totiž nikdy nevíte. Po celá staletí ženy tady kuly pikle proti svým sokyním. I z nejlepších kamarádek se tolikrát staly nepřítelkyně, doslova na život a na smrt. Chtěly se zbavit jedna druhé, protože si navzájem ohrožovaly postavení. Soupeřily o sultána jako jeleni o laň v říji. Nejvíc ze všeho zde se bojím, že takhle půjde někdo i proti mně. Já totiž neumím zabíjet. Nezvládnu někomu nalít jed nebo ho nechat podříznout jako prase na porážce. Taková prostě nejsem. Navíc už dávno není středověk. Jsem vychována v úplně jiném duchu. I když se mi tady všechny mé přesvědčení pomalu, ale jistě bortí. Najednou jsem pocítila strach - strach o sebe samu. Teprve teď mi všechno došlo, totiž co všechno se tady může stát. S povzdechem jsem si lehla na postel a dívala se do stropu.

Neutekla jsem vzpomínkám na matku a sestru...

***

Druhého dne jsem po večeři opět seděla v zahradě na lavičce a pozorovala koně. Já vím, velká zábava, ale co jiného tu dělat ve volném čase?

Když v tom přiběhl celý uřícený Ujo Aga. "Taizé, rychle do hammámu, sultán si tě volá," sdělil mi jedním dechem. V tu chvíli mi srdce vynechalo úder.

Díky bohu!

Bez řečí jsem se běžela připravit. Doslova běžela a u toho se mi po tváři rozléval šťastný úsměv.

Když jsem pak vycházela už připravená z pokoje. Gaia i ostatní, převážně ty, které to ještě neviděly, na mě zíraly s otevřenou pusou, jelikož a poněvadž, tady to není jako za Ahmedových předků. Kdysi totiž chodily ženy k sultánovi každý večer. No Ahmed si nastavil svá pravidla. Ale vlastně, ještě že tak. Je lepší si počkat, než se dělit. No ne?

"Moc ti to sluší," špitla Gulfem Kalfa.

"Děkuji," usmála jsem se a už jsem zase polo běžela směr sultánovy komnaty. Tak se na něj těším!