Sultánova moc

38. - Útok

Zajistím za sebou dveře tak, aby z komnaty nešly otevřít, protože si jsem téměř stoprocentně jistá, že Mohrovi vojáci se chtěli dostat ke mně. A když mě nenašli v harému, došlo jim kde jsem. Podle mě si jde pro nás všechny, aby se Ahmedovi pomstil. Jistě že Mohr ví, kde jsem a svým noslehům to musel říct. A já potřebuju, aby se do té chodby nikdo nedostal. I když vím, že agové, které tam Ahmed nechal, aby mne ochránili, bojují statečně, do komnaty se nepřátelé určitě dostanou.

Sice vchod do tajné chodby není vůbec vidět a najde ho jen ten, kdo ví kde je, ale co kdyby.

Běžím, co mi síly stačí, temnou chodbou, ve které je žalostně málo světla.

Na konci přitisknu ucho k odsunovací části stěny a snažím se zhodnotit situaci, která se odehrává v patře pokojů konkubín. Relativní klid, to znamená , že se nahoru ještě nedostali. O malý kus si otevřu, abych se zrakem přesvědčila a opravdu.

Některé ze odvážnějších obyvatelek vyděšeně vystrkují hlavy ze dveří svých pokojů a pozorují co se děje na schodech.

Tam je Ujo a ostatní agové, kteří odvážně čelí útočníkům, kteří se k ženám chtějí dostat. Došlo mi, že v harému musel být zrádce, špeh, který Mohrovi poradil jak se sem dostat skrz veškeré brány, musel mu říct kudy přesně do harému.

Ani nemusím přemýšlet nad tím, kdo to byl. Jen jediný člověk, tu silně nebyl spokojen. Ta proradná blonďatá zmije, ale ta už je pryč ne?

Odsunu vchod celý a většina obličejů si mě všimne.

Beze slova jim pokynu rukou, ať rychle běží sem a uhnu jim z cesty. Rychle běhají do chodby.

"Zůstaňte uvnitř, v žádném případě neotevírejte na druhé straně," rozkážu naléhavě Dilrubě, jedné z konkubín a ta se ihned dere dopředu.

Je jich hodně, ale měly by se tam vejít.

Doběhnu ke svému pokoji a uvnitř najdu vyděšenou Ariel, Ayse a mámu s Osmanem v náručí.

"Co se proboha děje?" vyhrknou skoro jednohlasně .

"Mohr útočí. Rychle pojďte za mnou," vyhrknu.

"Ne, to ne," vzlykne Ariel a máma je bílá jako stěna.

"Pojďte už!" naléhám. Na pláč teď není čas.Konečně se zvednou a já je schovám k ostatním.

Rozhlédnu se po patře, čekám až doběhne zbytek a zavírám za nimi.

"Ale co ty?" zeptá se vyděšeně máma.

"O mě se nebojte." A pak už je slyšet nemůžu, protože zeď zavřu a ta teď vypadá jakoby tam žádný vchod nebyl.

Otočím se a až teď mi dojde, že agové v čele s Ujem s nepřáteli bojují meči.

Tak teď si přijdu, jako bych byla v nějaké časové smyčce nebo co. Nejdřív pistole a teď meče? Co to sakra je?

Mohrovi lidé jsou celí v černém. Na hlavě mají turbany a obličej mají zakrytý černou látkou. Jsou jim vidět jen oči.

Hodím pohled dolů a naskytne se mi ten nejhorší výjev, jaký jsem kdy v životě viděla.

Společenský sál je plný bojujících lidí a mrtvých těl. Jak v černém oblečení, tak i našich lidí. Všude se válí rozbitý nábytek a všechno je pokryté krví. Spoustou krve. Nikdo nestřílí, všichni bojují meči. Myslím, že už opravdu nechápu nic. Nikde ale nevidím Ahmeda, Gulfem ani Cihangira. Alláhu, ochraňuj je.

Najednou někdo zařve: "Sultánko, pozor!" A v tu chvíli mě ruce v černém chytnou a táhnou pryč.

V tom zápalu hledání Ahmeda jsem si ani nevšimla, že útočníci se už prodrali skrz naší obranu do patra pokojů a jeden z nich mě teď držel za pas a táhnul ke schodům, u kterých nikdo nebyl, protože zbytek nepřátel zaměstnával agy.

"Chraňte sultánku!" zakřičel zase někdo, ale v té vřavě to skoro zaniklo.

Snažila jsem se tomu parchantovi vytrhnout, ale měl velkou sílu. Jenže udělal velikou chybu a sice, že mi nedržel ruce. Tak jsem vytáhla dýku kterou jsem měla zaháknutou za pevně uvázaným páskem županu a bodla ho do břicha. Zaskučel a pustil mě. Toho jsem využila a rychle jsem se otočila. Má čepel našla jeho hruď. Předklonil se a já mu zasadila další ránu mezi lopatky. Spadnul na zem a tak jsem mu dupla na krk. Ozvalo se křupnutí. Tohle už nerozdejchá. Díky tati. Poslala jsem do nebe tichý dík. Táta mě totiž učil finty z vojny. Chtěla jsem to. Zajímalo mě to. Teď se mi to sakra hodilo.

Otočila jsem se a viděla jak Ujo bojuje se dvěma muži. No tedy! Na to, že je to spíš jen takový polomuž, se rval jako lev.

Přiskočila jsem k jednomu černooděnci a probodla mu krk. S chrčením se skácel k zemi. Byl ke mně zády, neměl se ani jak bránit. Ujo toho druhého probodl.

"Sultánko?" V jiné chvíli by mě jeho vyjevený výraz pobavil, teď ale ne.

"Kde je sultán?"

"Nevím sultánko, neviděl jsem ho."

V tu chvíli se na nás, nebo spíš na mě, vrhnul další zmetek, ale já se mu vyhnula a Ujo po něm v otočce seknul mečem. Oddělil tělo od hlavy. Z toho se mi už udělalo zle.

Když bodneš do krku, ještě to jde. Sice z toho stříká krev, ale v zápalu boje ti ani pořádně nedojde, co děláš. Ale když jsi svědkem takové popravy, je to horší. Od zvracení mě zachránilo, že jsem dneska ještě nejedla, tudíž prázdný žaludek.

"Musím ho najít," řekla jsem mu naléhavě. Ujo se ohlédl. Jeden z agů zrovna zabil posledního útočníka.

"Kde jsou konkubíny?" zeptal se jeden z obránců.

"V bezpečí," odpověděla jsem.

"Jde se dolů, musíme najít sultána," zavelela jsem a všichni se bez řečí vydali dolů po schodech, do té vřavy. "Sultánko kde jste, u Alláha, se naučila bojovat?" ptal se Ujo, když jsme běželi dolů.

"Můj otec," řekla jsem jen a on pochopil, že se o tom teď opravdu nechci bavit.

Seběhli jsme dolů a začal boj. Nebo spíš jsme se do něj přidali. Tedy oni, já se držela vzadu. Proti meči jsem neměla pražádnou šanci. Sice byla moje dýka delší, přeci jen byla sultána, ale netušila jsem jak se meči bránit.

Bojovníků na obou stranách ubývalo. Protože se k nám konečně přidali janičáři, armáda sultána, která černooděnce kosila jako trávu.

Konečně jsem ho zahlédla.

Bojoval s Mohrem. Něco na sebe pokřikovali, ale tomu jsem nerozumněla. Mohr ho málem dostal, ale v tu chvíli zasáhl janičář. U celýho nebe!

Podíval se na mě zrovna ve chvíli, kdy mou obranou proklouznul jeden z Mohrových mužů a ohnal se po mě mečem. Sehnula jsem se a tak se mu meč zasekl ve dřevěném sloupu za mnou, čehož jsem využila a bodla ho do zad. Zaskučel a prohnul se. Tím mi moc pomohl. Popadla jsem ho za hlavu a podřízla mu hrdlo.

Můj bílý noční šat byl batikovaný krví. Na ruce jsem ji měla už dávno.

Vytrhla jsem meč ze dřeva a ohlédla se. Ne, že bych s ním uměla zacházet, ale přišla jsem si bezpečněji.

Otočila jsem se, ale Ahmeda jsem už neviděla. Zmizel.

Najednou se u mě objevil Mohr.

"To je pohled, tohleto," pronesl. Zaujala jsem bojový postoj.

"Co tu k čertu chceš? Zbláznil ses?!" zařvala jsem.

"Ale no tak sultánko, přišel jsem si jen pro to, co je mé."