Sultánova moc

25. - Jsem vzhůru!

Procitla jsem, ale ještě jsem neměla dostatek síly na to, abych otevřela oči.

Ale sluch jsem měla v pořádku.

"Takže je ti jasné, co byla její poslední myšlenka, než upadla do kómatu?!" Kdybych mohla, usmála bych se, hlas mojí mladší sestřičky zněl naštvaně a ona byla vždycky tak roztomilá, když se zlobila. Škoda, že jsem ji neviděla.

A moment - já neumřela?

"Vím." Hluboký, hrdelní a přitom na srdci hřející, medový, nezaměnitelný hlas. Poznala bych ho i v davu tisíce lidí.

Ahmed.

Neumřela.

"Takže, jestli umřela, umřela s myšlenkou, že mi dva spolu-" odmlčela se. Musela divoce gestikulovat. Chtělo se mi opravdu upřímně smát při té představě.

Tak moment.

Cože? Oni spolu nic nemají?

"Neumřela Ariel! Nesmí!" Jen on může zoufale vrčet.

"Ne? Sám jsi mi říkal, co všechno jí je. A je mimo už přes týden! Celý harém je vzhůru nohama. Všichni jsou zvědaví. Já ty drbny už nesnesu. To se nedá Ahmede." He? Ona mu tyká? Říká mu jménem? A já jsem mimo přes týden?! Sakra, to je opravdu dlouho. Ale chtěla jsem vědět víc a tak jsem mlčela. Moje klasická zvědavost.

"Učiním tomu přítrž, buď u ní," přikázal a odešel. Slyšela jsem dveře.

Pak se pohnula postel.

"Achjo Sany, sestřičko, kdyby jsi tak věděla, že mě ve skutečnosti nechtěl. Dělal to jen kvůli tomu abys žárlila. Prosím vzbuď se, abys to mohla vědět," vzlykala.

Hm. Tak jo. "Ale já jsem vzhůru," zachraptěla jsem a otevřela oči.

Ariel ty své vykulila. "Bože děkuju!" vydechla a koukla se do stropu. Co tam hledá jako? "Ségra." Lehla si vedle mne a objala mě. "Jsem tak ráda, že jsi zpět, strašně jsem se o tebe bála, víš? Byla jsem jako v pekle. Tady je to fakt děsný! A ta strašná Gaia! Brousí si zuby na Ahmeda."

Zamračila jsem se. "Udělala ti něco?" Byla jsem odhodlaná si s ní vážně promluvit.

"Ne to ne, ale má blbý kecy," mávnula rukou.

"To má furt Ariel. Taková prostě je. Jako Hurrem Sultan," vzpomněla jsem si.

"Že jo, že taková je?! Mě jí hned připomněla. Stejná zmije," vyhrkla naštvaně a já se na moment zamyslela. Musím si na Gaiu dávat větší pozor.

"Ale teď jsi vzhůru a to je nejdůležitější," usmála se. Sluníčko moje.

"Musím to všem říct." Chtěla odběhnout, ale já ji zastavila.

"Stůj." Trochu jsem se rozkašlala. Dlouho jsem nemluvila a byla jsem stále ještě hodně oslabená.

"Nenamáhej se." Pohladila mě starostlivě, ale já už v hlavě měla plán.

"Mlč a poslouchej mě."

Nastražila uši, protože jsem nasadila vážný tón hlasu.

"Až Ahmed přijde, budu dělat, že ještě nejsem vzhůru a ty, ty mu naservíruj před čumák ten nejsmutnější výraz, jaký dokážeš. A já vím, že to umíš. Jako když jsi mámu prosila tenkrát o ty nové boty." Obě jsme se zasmály, teda já se málem udusila, bolelo to. Ale pak jsme si povzdechly a trochu se zasekly. Máma je tak trochu tabu téma, pro nás dvě.

"A vytáhni z něj," vzpamatovala jsem se, "proč to všechno udělal. Chci po něm doznání, jenže mužské ego a uražená ješitnost, mu nedovolí, mi to říct do očí."