Sultánova moc

34. - Sehzade Osman

"Osman?" odtáhne se Ahmed a podívá se na mě.

"Ano, Osman, jméno pro našeho prvorozeného syna. Po naší dynastii," usměju se.

"To je krásné jméno, Taizé." Následuje polibek.

"Tak se tedy připrav na jmenování," popožene mne. Chci se zvednout pro hidžáb, ale ozve se bolest v podbřišku. Zakňučím a Ahmed se na mě vyděšeně podívá.

"To nic lásko, jen jsem ještě rozbolavělá," uklidňuji ho rovnou.

"Co chceš podat?" usměje se na mě.

O pár minut později už ležím v hidžábu, v posteli pod přikrývkou a Ahmed stojí u nohou postele a malého prince drží v ruce. Všude kolem stojí členové rodiny a jejich služebnictvo. Což je Válide, Halime a Ariel. Tím, že jsem se stala sultánkou, povýšila i Ariel, teď je to sestra sultánky, bude tu ubytovaná jako host a bude mít vlastní konkubíny k dispozici. Proto si také vzala ty šaty, co jsem jí dala já a upravila se. Dále tu je i Ayse, jakožto moje služebná a předčítačka koránu, to kvůli modlitbě za princovo zdraví.

Když mi všichni pogratulovali a popřáli brzké uzdravení, což je další z tradic, ujal se slova Ahmed.

"Tvé jméno je Osman, tvé jméno je Osman, tvé jméno je Osman," šeptá směrem k malému po pronesení modlitby a mě jdou slzy do očí, tentokrát ale radosti, čiré radosti.

Otočí si ho v náručí a mantru zopakuje. Poté ho položí do kolébky, která je teď uprostřed místnosti a předčítačka začne číst. Všichni zvedneme ruce dlaněmi nahoru, jen do úrovně hrudníku, tak se tady modlí. Po odříkání se ještě dlaněmi "otřeme" o obličej. Poté služebnictvo odejde, a zůstane jen rodina.

"Ještě jednou ti gratuluji, Taizé, výborně. A dej se brzo dohromady," pronese Válide a po rozloučení odejde. Asi má práci. Ale nějaká milá, to se mi nezdá. Nevědomky za ní přimhouřím oči.

"Zvládneš dnešní oslavu, ségra?" promluví Ari, když zůstaneme sami jen my tři, vlastně tři a půl. Ahmed mezitím vrátí kolébku i s dítětem na její původní místo.

"Zvládnu zlato, neboj. Vždyť budu jenom sedět," usměju se na ni a pohled mi uteče na Ahmeda. Ten se na mě jen spokojeně culí, protože má malého v ruce a ten trošku natahuje, protože už chce nejspíš ke mně.

"Dej mi ho," natáhnu ruce.

"Je celej po mamince, když se mu něco nelíbí, ihned hlasitě protestuje." S těmito slovy mi malého dá a já mám co dělat, abych ho nevrazila do ruky Ariel a Ahmeda nepraštila.

"Máš jediné štěstí sultáne, že mám v ruce tvoje dítě."

Pobaveně se usměje. "Jinak co?" nadzvedne jedno obočí a založí ruce. To je jasný signál, že má hravou.

"No, já vás tady asi nechám," špitne Ariel, červená až nevím kde a chce odejít. Jenže na hrátky s Ahmedem vážně nemám čas. Ne teď.

"Jinak nic," houknu směrem na Ahmeda, "Ariel ty zavolej chůvu, musím do hammámu." Jenže v tu chvíli malý začne zase hučet.

"No, tak až za chvíli, nejdřív se napapáme, že?" líbnu malého na čelo a začnu kojit. Je to prostě instinkt. Vím, co a jak. Navíc jsem to viděla už kolikrát u mámy.

"Musím si zvyknout na to, že už nejsou jenom moje," pronese otráveně Ahmed. Hodím po něm naštvaným pohledem. Je tu Ariel, sakra!

"Já fakt mizím, zavolám tu chůvu." Sestra to už úplně vzdala. Ani se jí nedivím.