Sultánova moc

8. - První noc

Jak jsme tak procházeli Zlatou uličkou, má sebedůvěra postupně klesala. Začínala jsem být strašně moc nervózní. Bylo jasné proč. Nevěděla jsem, jestli se mu budu stále líbit. I když jsem se vůbec nezměnila, ale tři měsíce jsme se neviděli. Nevěděla jsem, co to přinese, jak na něj zapůsobím. Věděla jsem ale, že žádnou konkubínu neměl, jenže mohl mít milenky jinde. Je jiná doba. I když jsou v paláci zvyky a tradice. Venku nejsou. A on si ven může chodit kdy chce. Ulička byla dlouhá. Ve středověku tu házeli přicházející ženě zlaťáky pod nohy, proto ten název Zlatá ulička. Přede mnou šel Ujo Aga a poučoval mě o tom, jak se chovat. Za námi šli další dva agové.

„Přede dveřmi sepni ruce, sklop zrak a pomalu, krátkými krůčky vejdi. Až k tobě sultán přijde, klekni si a polib mu lem šatů. Dokud ti neřekne, nevstávej," povídá mi. A tak dál a tak dál. Tyhle věci už dávno vím, nechápu proč mi to stále opakuje. Vnímala jsem ho tak na půl.

Co jsem vnímala víc, bylo moje tlukoucí srdce. Bilo jako o závod, jakoby mi mělo každou chvílí vyskočit z hrudi. Najednou se Aga zastavil před krásnými dřevěnými dveřmi zdobenými různými kovovými pruhy a jinými tvary. Přede dveřmi stály dva přísně vyhlížející sluhové v červeném hábitu a s vysokými čepicemi. Myslela jsem, že omdlím.

Aga pokynul rukou a dveře se začaly otevírat. Se sklopenou hlavou a rukama sepnutýma pod hrudí, jsem tedy pomalu vešla dovnitř. Dveře se zavřely. Přišla jsem si jako ve filmu, bylo to zvláštní, ale napínavé. Srdce jsem měla až v krku.

V pokoji bylo šero. Podlaha byla z tmavého dřeva a příjemně to tu vonělo. Najednou jsem ucítila vánek. Pak se ozval Ahmedův medový hlas. „Do leva, na balkon." To znělo jako příkaz a tak jsem se otočila, maličko zvedla hlavu, abych viděla na cestu a vyšla po dvou schodech ven. Slunce už zapadalo soudě dle stínů a příjemného chladu. Hlavu jsem měla stále poslušně skloněnou, ale viděla jsem, že Ahmed stál přímo přede mnou. Udělal krok ke mně a do mého zorného pole se dostaly jeho nohy v nočních kalhotách a světle hnědé cípy hábitu. Na nic jsem nečekala a poklekla, abych mu políbila lem a zůstala tak. Věděla jsem, že má takhle přesně výhled do mého výstřihu Po chvíli se sklonil, aby mě zvedl pomalu za bradu a tak jsem mu najednou koukala do očí. Byly to přesně ty oči, které jsem vídala ve svých snech. Temně modré, právě jako nynější obloha při zapadajícím slunci. Byly tak hluboké, že bych se v nich snadno ztratila, kdyby nepromluvil.

„Konečně," vydechl a naklonil se k mým ústům. Zavřela jsem oči. Měla jsem na jazyku přesně to, co on, ale nechtěla jsem promluvit, dokud by mi to nedovolil. Pohladil mě po vlasech a jeho rty spočinuly na těch mých. Byl to jemný, romantický polibek, jak kdyby na uvítanou. Když se odtáhl, řekl mi abych se posadila. Samo sebou jsem se posadila na polštář kolmo vedle honosné lenošky, bohatě zdobené vyšívanými výroky z koránu. Přede mnou byl nízký stoleček a na něm džbán, dvě sklenice, ovoce a sýry. Sultán si sedl na tu lenošku. Měla jsem stále sklopený zrak a čekala co bude. „Nalij nám víno," přikázal, ale mluvil mírně. Sice jsem si nijak nevzpomínala, jestli se při první noci má jíst a pít víno, ale neodvažovala jsem se protestovat. Klekla jsem si na kolena a dle protokolu jsem nalila víno nejdříve sultánovi, poníženě mu podala sklenici a pak sobě a zase posadila.

Hm, víno tu piji poprvé, je opravdu dobré. „Copak se ti honí hlavou?" zeptal se najednou.

„Že tu máte opravdu dobré víno," odpověděla jsem s pohledem upřeným na má kolena překrytá bílým saténem. To víno mi přišlo opravdu vhod. Byla jsem šíleně nervózní.

„Když se mnou mluvíš v mé komnatě, dívej se na mě, ano?" potichu přikázal a tak jsem se podívala. Pobaveně se usmíval a seděl pohodlně s jednou rukou na opěradle. „Nabídni si cokoli, na co máš chuť." Žaludek jsem měla až v krku a opravdu se mi nechtělo jíst, ale sáhla jsem po hroznovém víně, abych ho neurazila. Ale pak jsem se zase napila, no spíš jsem to víno skoro hltala. Jeho modré oči mě sondovaly, jak kdyby něco hledal. „Vyprávěj mi o tvé cestě sem prosím." Zrovna když to řekl, jsem pila a málem jsem se utopila. Zakuckala jsem se a tak mě poplácal po zádech. Už zase? Proč? „Já vím," řekl tiše, „ale potřebuji to převyprávět znovu. Z druhé skupiny opět nepřijely všechny dívky a moje rada ani sluhové nic neví. Nevíme si rady, Alesandro. Mizí nevinné ženy, takhle to dál zkrátka nejde. Napadlo mě, že jsem prve třeba něco přeslechnul." Jeho hlas zněl nejdřív trochu nervózně a naštvaně, ale teď byl starostlivý. Sevřelo se mi z toho hrdlo, jako kdyby moje útroby už tak nebyly jako seschlá švestka. Nechápala jsem to, teda chápala, ale opravdu chce TEĎ mluvit? To myslí vážně? To jsem mohla přijít v tom kusu hadru, který nosím v harému a nemusela jsem se tak fintit. Ale co mám dělat. Ještě jednou jsem se napila a začala jsem opět vyprávět.