Sultánova moc

10. - Taizé Hatun

Leželi jsme ve velké kruhové vaně, obkládané čím jiným, než mramorem. Užívali jsme si teplou lázeň s vanilkovou vůní. Voda byla bělavá, jakoby se přímo v ní ta vanilka rozpouštěla. Po chvíli jsem to nevydržela a opatrně se k Ahmedovi přitulila. Ale pak jsem se po další kratinké chvilce zvedla.

"Smím ti pomoci s koupelí, můj drahý, sultáne?" Slova jsem volila opatrně, protože pokud by mi to dovolil, prokázal by mi tím naprostou důvěru a zaslíbil by se mi. Omýt sultána může jen jeho manželka.

Chvilka napětí.

"Od toho tu mám přece sluhy, ty se s tím nenamáhej, Taizé." Jeho hlas byl bezbarvý.

No jasně, jdu na to moc rychle. Sakra Alesandro, trochu trpělivosti, ehm totiž, Taizé.

Na nové jméno si budu zvykat dlouho. Ale je to první krok k úspěchu. Sultán mi dal nové jméno.

"Jistě". S hraným úsměvem jsem si lehla zpět. Nesmím se ho na nic ptát. Musí začít mluvit sám. Musím si získat jeho nejhlubší důvěru. Musím mu dát syna. Hm, ale to chvíli potrvá, sakra...

Po chvíli se Sultán pohnul. "Umyjí nás a musím jít pracovat, má milá. Agovi jsem řekl, že se musíš vyspat. Z dnešních hodin a povinností jsi omluvená. Rozumíš?"

Spánek mi opravdu bodne. V duchu mu za toto milosrdenství už skoro stavím mešitu. "Rozumím, děkuji ti." Zívla jsem, jako kdybych to snad plánovala. Pousmál se. "To nebylo schválně Ahmede, opravdu jsi mě unavil."

"To ty mě taky, má oblíbenkyně, moje hatun." Vtiskl mi polibek do vlasů a tleskl.

"Brzy se uvidíme," slíbil a líbnul mě na rozloučenou.

"Budu se těšit."

Vzorně jsem vylezla z jeho vany, poklonila se a odešla pryč. Abyste pochopili - v hammámu se ručník nikdy nesundává.

Odvedli mě do jiné vany, odkud jsem na Ahmeda už neviděla. Umyli mě, osušili a poslali zpět do pokoje.

Do harému jsem přišla v šatech, ve kterých jsem včera odcházela. Akorát s rozpuštěnými vlasy a bez šátku.

"Aaa! Alesandró!" ozvývalo se z leva, "je zpátky, rychle pojďte," přišlo z prava, "ta holka se vrátila od sultána po celé noci a dni," slyšela jsem zase odněkud jinud. Točila se mi z toho hlava.

"Tak honem vyprávěj, vyprávěj nám! Jaký je?" Seběhl se na mě celý harém, všechny konkubíny. No to snad ne. Aga se je snažil rozehnat. No, nešlo mu to.

"Holky, prosím," řekla jsem a bylo ticho, jako když utne, "celou noc jsem nespala, řeknu vám jednu důležitou věc a zbytek zítra ano?" Začalo se ozývat nesouhlasné mručení a výkřiky "ne", "nenene" a "musíš to říct teď". Tak to opravdu ne, mé milé.

"Nic nemusím," zvýšila jsem hlas a v tu chvíli bylo kolem mě hrobové ticho. Špendlík byste slyšeli spadnout.

"Jsem Taizé Hatun, oblíbenkyně Sultána Ahmeda Chána, jsem nyní postavením výše než vy, jak je vám určitě známo. Protože mám přízvisko Hatun. Sultánův miláček. Zpovídat se budu pouze Jeho Výsosti, Válide Sultan, Halime Sultan, Ujovi a Gulfem, vám určitě ne," vysvětlila jsem jim pevným hlasem. Přesně takto nás to učili. Pravidla harému. Zněla jsem sebevědomě. "A teď mě prosím omluvte, chci spát. Uvidíme se zítra," oznámila jsem jim už mírněji, když se na mě bez řečí dívaly. Navíc mi to ticho bylo už nepříjemné. Vyrazila jsem vpřed a dívky mi zaraženě uhýbaly z cesty.

"Jo a to jméno," ohlédla jsem se ještě, "mi dal samotný Sultán." To jsem si zkrátka odpustit nedokázala. Při obdivném a závistivém povzdechu dívek, jsem se uklonila Agovi a odešla do pokoje. Ani jsem si nevšimla že nás celou dobu pozorovala Válide s dcerou a obě se usmívaly.