Sultánova moc

28. - Plán

Nejdřív na mě tak nechápavě civěl, že jsem měla pocit, že mu to vládnutí, nebo co, úplně vymylo mozek. Jenže pak se trhaně nadechl a potemněly mu oči. Nakonec přeci jen pochopil. Bylo slyšet, jak lapá po dechu.

"Taizé," soukal ze sebe, "já se tu celou dobu snažím ovládat, jak nejvíc dokážu a ty mi pak řekneš tohle?"

"Proč se ovládáš? Já nechci, aby ses ovládal." Opravdu jsem nechtěla, potřebovala jsem to.

"Opravdu? A nepraštila ses i do hlavy náhodou? Nebo jsi už vážně zapomněla, že tě doktorka dnes, po měsíci léčby z týdenního kómatu teprve pustila mezi ostatní? Chceš abych ti ublížil?" mluvil potichu, ale důrazně.

"Neublížíš mi, vždyť jsem v pořádku," fňukala jsem.

"Skutečně?" zavrčel a lehce mi stisknul zraněný bok. Nezmáčkl ho hodně, ale stejně to pekelně bolelo.

Sykla jsem a ucukla.

"Tady máš odpověď - nejsi v pořádku. Až budeš, zavolám tě nebo přijdu, vždyť to víš."

"Prosím," zakňučela jsem a přibližovala se k jeho obličeji. Moc dobře jsem věděla, že když je sultán v hammamu, nikdo tam nesmí. "Neboj se. Ahmede já zešílím," mluvila jsem šeptem. "Prosím, vezmi si mě. Teď."

"Taizé, přestaň mě svádět, není to pro tebe ještě bezpečné," zachraptěl. Slovo svádět přesně vystihnul, protože jak byl v polo sedu opřený o vanu, skláněla jsem se k jeho obličeji a nehty putovala po hrudi a břiše. Věděla jsem velice dobře, co to s ním dělá. Nad jeho slovy jsem jen uculila.

"Žádný sex s tebou není bezpečný, můj drahý, přivádí mě k šílenství každý tvůj dotek," šeptem jsem ho vyzývala, ať se nebojí. K čertu s nějakým naraženým bokem. Začala jsem ho líbat.

"Ne-smíš. D-dok-dokto-ka," snažil se mi něco mezi polibky říct, ale já už celá hořela. Vůbec mě nezajímalo, co si myslí. Ať už doktorka říkala cokoli. Polibky mi opětoval, ale i když mě k sobě tisknul do náruče, bylo vidět jak se ovládá. Muselo mu to dát opravdu zabrat, jelikož jsem si sama osahala, jestli je opravdu tak odolný jak tvrdí. Nebyl. "Taizé, dost!" odstrčil mě od sebe. Velice důrazně jsem zamručela. "Musíš se naučit, potlačovat touhu, když jsi zraněná. Mohlo by ti to jinak přivést komplikace," vyhrknul udýchaně. Já na tom nebyla o moc lépe.

"Jo a ty by ses měl naučit plnit potřeby své ženy! Říkám ti, že mi nic není." Frustroval mě a hodlala jsem mu to dát vědět.

"Na to, že jsme se teď usmířili, jsi docela drzá, nemyslíš miláčku?" řekl mi ironicky. Hlas už měl zcela v pořádku. Jak tohle dělá?!

"Jsem nadržená!" prskla jsem dopáleně. "Mám pocit, že doslova bouchnu pod tím tlakem, miláčku," vrátila jsem mu. Při slově "nadržená" se zase prudce nadechl. Vždyť on to chce taky! Tak co dělá hérečku? Vždyť je to jenom naražený. Zpětně jsem si uvědomila, že se mi vrací kuráž. A hele! Jsem vážně zdravá!

"Uvidíme se, až tě to nebude bolet. A nepokoušej se, mi kvůli tomu lhát jen proto, abych se s tebou vyspal. Nesnáším lhaní. Navíc to na tobě prostě poznám." Byl neoblomný. Vstal, políbil mě na čelo a odešel do své části hammamu. Došlo mi, že mám opravdu smůlu. Tenhle ztělesněný bůh krásy se prostě o mě až moc bojí.

Velice, ale opravdu velice frustrovaná jsem se tedy zvedla a šla se osušit a obléknout.

Když jsem přicházela do harému, cestu mi zastoupila Gaia. U celýho nebe už! Zase ona?!

"Naše vážená Taizé," pronesla falešným hlasem, protočila jsem oči, "jsme rády, že jsi opět mezi námi." Panebože! Urvala bych jí hlavu už jen za ten hlas!