Sultánova moc

3. - V zajetí paláce

"Chvíli bylo trapné ticho a potom se muž za mnou ozval. „Já," řekl potichu, „se omlouvám, sultáne."

Udělala jsem krok doleva, protože jsem myslela, že za ním bude chtít jít.
„Mně se omluvíš později. Teď slečně Alesandře. Už je na mém území, takže o jejím postavení a postavení všech dívek rozhoduji jen a pouze já!" Pane jo, ten se toho opravdu nebojí. Na to, že tyhle zrůdy postříleli pět mladých holek jen tak...

„Slečno Alesandro," začal, ovšem dost neochotně a potichu, „omlouvám se."

„Nahlas!" zaburácel Sultán. Muži za ním se na Mohra dívali s čirou nenávistí a nechutí. Tak moment, o co tu sakra vlastně jde?

„Omlouvám se, slečno Alesandro," řekl hlasitěji ten Mohr a díval se na mě černýma očima plnými krutosti a nenávisti.

„To je v pořádku, děkuji," špitla jsem tak napůl k němu a napůl k sultánovi a šla jsem zpět do řady.

Zpětně si myslím, že jsem ho měla spíš nakopat do rozkroku a urvat hlavu, než tak jednoduše odpovědět. Ušetřilo by nás to spousty problémů. Ale zase jsem to nemohla tušit...

„Můžete se narovnat," řekl sultán a dívky, teď už všechny v poklonu, se narovnaly.

„Jak jste již nejspíše pochopily, jste v hlavním městě Turecka, Instanbulu," promluvil muž po jeho pravici.

„Představuji vám sultána Osmanské dynastie, v pořadí třicátého, prvorozeného syna Sultána Selima VII. Chána a Valide Haseki Hurrem II. Sultan. Sultána Ahmeda V. Chána." Automaticky jsem se opět poklonila a ostatní mě napodobily.

Tak Ahmed...

„Vítejte, snad se vám zde dostane naplnění všech vašich snů," řekne Ahmed a já mám pocit jakoby se díval na mě. Jasný, pustil bys mě dom, prosimtě? pomyslela jsem si.

Když v tom se otočí, něco pošeptá tomu v šatech a všichni začnou odcházet. Jediný, kdo zůstává, je právě ten chlap v šatech a dlouhém saku, nebo co to vlastně je.

„Dívky, jsem Ujo Aga, správce sultánova harému. Teď si všechny nastoupíte zde," ukázal na to co právě přijelo, na něco, co vypadalo jako hybrid auta a kočáru, "a bez odmlouvání. V harému jsou přísné tresty za neuposlechnutí rozkazu Agy nebo Kalf. Hned jak tam budeme vás s nimi seznámím, s těmi tresty."

Když se náš podivný cestovní prostředek dal do pohybu, nikdo nemluvil a mně v tu chvíli došlo, že mámu a Ariel už nejspíš nikdy neuvidím. Začala jsem brečet, ano už zase, ale tentokrát potichu. Byla jsem ze všeho tak vyděšená. Nechápala jsem, co se to sakra stalo. To se jako vrací podělanej středověk, nebo co? Kde je máma vím, ale co Ariel? Ale řekla bych řekla, že i když vím, kde máma je, dobře jí nebude. Jen doufám že Ari žije... A kam byla určena? Jako pro jiného sultána? Nebo do otroctví? Je nucena k prostituci? Kde ksakru je?! A co Stanley a všichni ostatní?

Ta bolest v srdci je neskutečná. Chybí mi máma i Ari. Tak strašně moc... Sultán vypadal mile, ale zdání může klamat. Může to být krutý, zlý a krvelačný panovník. Stejně, jako už mnoho před ním. Mám strach, mám strašný, hrůzu nahánějící.

Ani jednou během cesty jsem si nevšimla, že na mě Ujo koukal.

Trochu to cuklo a zastavili jsme. „Tak dámy jsme tu."

Ujo vylezl první a my hned za ním. Bylo strašné vedro.

Když jsme byly všechny venku, vyzval nás, ať jdeme za ním. Prošli jsme společně nádvořím s kašnou se sousoším. Před námi byla vysoká zeď a obří kovová vrata. Jako ve vězení! Pomyslím si. Ta se s hlukem otevřela a před námi se objevilo místo, které jsem čekala - Topkapi. Rozlehlý sultánský palác, který je už po několik staletí domovem sultána, jeho rodiny a harému. Teď už to mám opravdu spočítané. My všechny.