Sultánova moc

7. - V hammamu

Když jsme vyšly ven ze společenské místnosti sultána, Gaia do mě zase strčila. „Cos to tam jako předváděla?" utrhla se na mě.

„Tančila," odpověděla jsem klidně, „stejně jako ty a ostatní." Pokusila jsem se o úsměv. Nemám náladu na to se tu s někým hádat.

„Zůstala jsi stát, proč?!" skoro to zařvala a zastavila mě. Dívky se otočily. Asi je to taky zajímalo. No jak by ne. V harému se odjakživa jen drbe.

V ruce jsem žmoulala šál.

Rozhodla jsem se ke částečné pravdě. Podívala jsem se jí do očí.

Žhnuly žárlivostí.

„Je to symbol odporu. Nepokory. Toho, že se nepoddáš."

„Lžeš!" křikla a natlačila mě na zeď. Už jsem se chytala ji kopnout, ale...

„Mluví pravdu," ozvalo se za jejími zády a já sklopila zrak. Akorát včas.

Válide.

Prudce se otočila. „Sultánko já-"

„Mlč! Nedovolila jsem ti mluvit," zahřímala.

„Demet," řekla své služebné za sebou a ta chytila Gaiu za ruku a odvlekla jí pryč. „Jak jsem již řekla," Válide se podívala na ostatní, „za neposlušností následuje trest. Nezapomeňte na to," řekla, pak se na mě významně podívala. „Chválím tě, jsi chytrá." A odešla.

Když jsem přišla do pokoje, vzala jsem si ručník, šaty konkubíny (bílé šaty a zelený přehoz s hadrovým páskem) a šla do hammamu. Nikdo z dívek tam nebyl. Zvláštní. Řekli nám, že se máme hned po tančení rychle opláchnout a jít spát. Bylo vedro, to ne že ne. Rozhodla jsem se umýt po staru. Turecká kultura je krásná a moc mě baví, vždy jsem to chtěla zkusit. I když tu nejsem úplně dobrovolně, snažím se hledat na všem nějaká pozitiva. A to i přesto, že mě každý den děsí představa, že někdo ubližuje lidem, kteří mi jsou nejdražší. Snažím se být silná a splnit plán, který se mi hned první den zde zrodil v hlavě. Opravdu štěstí, že se mi zrovna nikdo nelíbil a nikoho jsem neměla. To mi teď vážně strašně moc pomohlo. Dostat se k sultánovi do postele těžké není, mnohem těžší je, se mu dostat do srdce a do hlavy. Musí se do mě zamilovat. Teprve pak můžu svou odvážnou prosbu vznést.

S ručníkem omotaným kolem těla jsem si sedla k malé vaničce obložené mramorem a začala se pomocí dřevěné misky oplachovat. Podlaha hřála a díky teplému vlhkému vzduchu mi nebyla zima. Hammam vždy krásně voní a kdybych byla sultánka, měla bych tu i své služebnictvo, které by mě umylo a namasírovalo. Ale jelikož sultánka nejsem, pouze otrokyně, tak se musím mýt sama. Zatím.

„Máš neobyčejné znalosti. To se musí nechat. Málokdo se takhle vyzná v tureckých lázních a zvycích."

Trhla jsem sebou až jsem upustila misku. Přede mnou stál samotný sultán pouze s ručníkem kolem pasu. Tak proto tu nikdo není. Ale neměl by tu mít sluhy?

„Sultáne omlouvám se, nevěděla jsem že přijdete. Hned budu pryč." Totiž když do lázní přijde člen sultánské rodiny, otrok tu nemá co dělat a musí vyklidit pole. Ovšem myslela jsem si, že tu panuje určitý harmonogram. Celá v rozpacích jsem kolem něj chtěla projít, nechtěla jsem mít problémy, ale Sultán mě chytil za nadloktí. „Nikam nechoď." Zalapala jsem po dechu. Hlavu jsem měla skloněnou, ale byl vysoký. Jeho hruď byla přímo u mé hlavy. Měl neuvěřitelně vypracované tělo. Skoro jako nějaký superhrdina. Musel na sobě tvrdě pracovat. Byl nádherný a opálený.

„Já to tak chtěl," skoro zašeptal. Neodpovídala jsem, za prvé mi to nedovolil a za druhé jsem ani nevěděla, co říct.

„Mluv se mnou," rozkázal. Tak fajn. Jak chceš.