Sultánova moc

12. - Zlatá klec

Dny ubíhaly rychle. A byly stále stejné. Ráno vstát, nasnídat, na hodinu, pak oběd, pauza, zase na jinou hodinu, poté večeře a mezitím stíhat uklízet komnaty Válide a Halime Sultan. Někdy i sultána, ale to jsem směla pouze já s Gultem Kalfou, hlavní Kalfou harému a naší vychovatelkou. Kalfy jsou služebné sultána a jeho rodiny. Avšak pokaždé, když jsme Ahmedovu komnatu uklízely, tam nebyl.

Už to byl další měsíc, co jsem byla v harému a sultán si mě stále ještě nezavolal. Nepotkali jsme se ani v hammámu. Stýskalo se mi po něm.

Přicházelo babí léto a tak jsem často chodila do zahrad. Vlasy a ramena samozřejmě zakryté hidžábem, který mi vždy ladil k šatům. Vlastně jsem ho úplně nosit nemusela, protože jsem nebyla muslimka, ale chtěla jsem být vzorná. Navíc si mě Válide nejspíš docela oblíbila. Vždy, když jedla s námi v hlavním sále, já musela jíst s ní. A tak jsme si často povídali jak s ní, tak s Halime, Ahmedovou sestrou, která pokaždé přišla s ní. Halime byla přibližně stejně stará jako já, takže jsme neměly problém najít společné téma. Všechny tři jsme se bavily nejčastěji o historii rodu. Válide mi se zaujetím vyprávěla o jejích předcích. O sultánech a jejich manželkách. Nejraději pak o tom, jaké ty ženy udělaly chyby, abych se jich mohla vyvarovat. Byla to sice docela otrava, protože já moc dobře věděla, jak se mám chovat, ale přála jsem si, aby mě měla ráda a tak jsem ji vzorně poslouchala. Byla to velice přísná a zásadová žena, která přímo lpěla na zvycích a tradicích. Co mi ale nejčastěji kladla na srdce, bylo:

"Taizé, jsi sice první oblíbenkyně mého syna, ale rozhodně nebudeš jediná. Budu pořádat mému synovi dle zvyku halvety na různé svátky a při Ramadánu každý třetí den. Nesmíš soupeřit. Sultán sám rozhodne, z koho udělá Haseki. Žádné násilné činy tady nestrpím a potrestám každou konkubínu, která se o to pokusí. Bez výjimky. Klidně i Haseki. Rozumíš mi?"

Přiváděla mě tím k šílenství. Nedokázala jsem si představit, že by si Ahmed poslal i pro někoho jiného, než mě. To nepřicházelo v úvahu. Mohla by mé postavení tady ohrozit. Haseki musím být já. Musím ho obměkčit a ovládnout, aby mi splnil moje největší přání. Ale bylo to těžké, protože spíše on ovládal mě. Naprosto jsem mu propadla.

Válide jsem chápala jen na půl. Vím, že bylo normální, že měl sultán více manželek, ale pořád si pamatuji náš první rozhovor u snídaně po noci, kdy jsem byla poprvé a zatím bohužel naposledy, u sultána.

"Ach Taizé, konečně. Svítá na lepší časy." To se zaculila Válide.

"To ano, bratr bude mít jistě brzy dědice," usmála se Halime.

No tím bych si úplně tak jistá nebyla.

"Jistě, že," zakřenila jsem se umělým úsměvem, to ale nepoznaly.

"Věřím, že uděláš vše pro to, aby byl můj syn šťastný a spokojený. Konečně má favoritku, nepokaž to," řekla přísně Válide. "Jsi skoro jako dar z nebes. Ahmed se nikdy na ženu ani nepodíval. Už jsme se začínali děsit nejhoršího-."

"Matko," zamračila se Halime. O co jde?

"Ovšem, pověz nám jednu důležitou věc. Noc byla naplněna? Že ano?" Válide se zeptala s trochou hrůzy v očích. Věděla jsem, co tím myslí, ale nechápala jsem, proč se sakra ptá.

"Ano Válide, byla, a ne jednou." Trochu jsem se začervenala, ale usmívala jsem se. Když už to chtěla vědět...

"Výborně!" vykřikla, až jsme já i Halime nadskočily. "Věci jdou konečně tak, jak mají." A spokojeně pokračovala v jídle.