Sultánova moc

22. - Ariel má fialový šál

Vyběhla jsem ze sultánových komnat, skoro oslepená slzami.

Kousek chodbou jsem ještě běžela, ale pak jsem to nevydržela a skácela se k zemi. Prostě se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o chladnou kamennou zeď a teprve teď jsem propukla v pravý, zoufalý pláč, při kterém se lapá po dechu. Klečela jsem na kolenou a houpala se dopředu, dozadu. Držela jsem se za srdce. Rozpadalo se.

Tohle jsem vážně posrala.

Zavrhnul mě.

Ale já si nemohla pomoci! Ten věk je na mě moc.

Jenže, co teď budu dělat?

Navíc jsem ho musela opravdu milovat, šíleně to bolelo.

Nevím, jak dlouho jsem tam klečela s řvala, ale nakonec jsem s pomocí zdi vstala a šla šouravým krokem do harému. Bolelo mě na hrudi, bolelo mě srdce.

Nikdo nikde nebyl a tak jsem nepozorovaně vklouzla do pokoje. Ariel spinkala. Lehla jsem si, objala jí a nakonec jsem vyčerpáním taky usnula.

***

Schovával jsem se ve stínu, protože jsem nechtěl, aby viděla, že brečím. Ano i já mám tuto vlastnost. Mrzelo mě to, miluju ji. Chtěl jsem s ní být, už jen s ní. Ať se jde třeba vycpat celý harém. Jenže teď jsem nevěděl jak dál.

Její poznámka o tom, že jsem starý mě urazila a naštvala. Vždyť nejsem! Ne? Nejdřív jsem nevěděl, jak ji získat zpět. Tyhle předsudky u žen já moc dobře znám. Jsou neoblomné.

Ale pak mě něco napadlo.

Dám jí menší lekci v žárlení.

Jestli mě opravdu miluje, tak to nezvládne a obměkčí jito. Ale jestli ne, nevím co budu dělat.

***

Ráno mě třeštila hlava. Myslela jsem, že se mi rozskočí. To bylo určitě z toho pláče. Když jsem se rozvzpomněla co se stalo, chtělo se mi brečet znovu, ale došly mi slzy.

Ariel na mě koukala jako na zjevení. "Sany, co se stalo?"

"Co by se mělo stát?" Nechápala jsem a tak jsem se podívala do zrcadla.

No pecka! Měla jsem šíleně oteklé oči. Vypadala jsem skoro jako číňan.

"Pohádala jsem se v noci s Ahmedem. Byla jsem u něj, když jsi usnula, ale nedopadlo to dobře," přiznala jsem.

"Proč ježíši?" vytřeštila oči a tak jsem jí pověděla ve zkratce to, co se stalo.

"Sandro, já to chápu, taky by mi to vadilo. Ale co s tebou bude teď?"

"Co by, najde si jinou. Jako každý sultán," odpověděla jsem a dala si obličej do dlaní. Věděla jsem totiž, že je to pravda a neuvěřitelně to bolelo.

Ale nebyl čas na výklady. Musely jsme dolů na snídani.

Rychle jsem se převlékla a šly jsme dolů. Nijak jsem se nefintila, neměla jsem náladu. Navíc musím Uja požádat o hammam. Je to více než nutné.

Když jsme přišly dolů, Ujo vypadal, že chce Ariel něco říct, ale jak mě viděl zasekl se. A já věděla proč. Neměla jsem tu totiž být.

Když mě spatřily i ostatní, dívaly se, jakoby viděly ducha.

To jste nikdy neviděli obrečenou holku?

Nechtěla jsem nikomu nic vysvětlovat a tak jsem po celý den všechny odháněla a Ariel jsem nakázala, aby říkala, že jsem jí nechtěla nic říct. Chudák, byla kvůli mně docela pod tlakem.

Celý den jsem čekala, jestli mě teda Ujo zavolá na tu schůzku s Mohrem, ale nepřišel. Nikdo nepřišel.

Mělo mi to dojít, po tom co jsem Ahmedovi řekla, mě nebude chtít už vidět.

Ujo po obědě zmizel a mě došlo, že jel na tu schůzku. Bylo mi to líto. Jenže nejspíš bych toho parchanta vlastnoručně uškrtila, takže to je spíš dobře... Asi.

Zbytek dne proběhl celkem v klidu. Pomáhala jsem Ariel s učením a vysvětlovala jí, když něco nechápala.

Bylo krátce po večeři. Vysvětlovala jsem Ariel a Ayse, co od nich očekávám, když v tom se přiřítil Ujo v závěsu s Valide.

"Rychle, dívky do řady!" křiknul.

"Sultán Ahmed si na dnešní noc přeje tanečnice raks. Mám mu vybrat opět pár dívek, které mu zatančí." Málem jsem omdlela. Už je to tady. Hledá si jinou. To bylo teda opravdu rychlé.

Valide vybrala čtyři holky a pak přišla k nám. Už jsem chtěla zajásat, když v tom popadla Ariel a postavila jí k ostatním vybraným.

Do prdele.

Měla jsem sto chutí křičet, že je to má sestra, jestli je normální, ale věděla jsem, že bych skončila pod drnem, kdybych na ni zvýšila hlas.

A tak jsem se jí jen zoufale podívala do očí. Jen pokrčila rameny a odvedla je. Ariel se na mě vyděšeně ohlédla a já si uvědomila, že se mi vrátily slzy.

Celý zbytek večera jsem čekala v křesle až se vrátí z halvetu. Nejedla jsem. Žaludek se mi scvrknul na velikost rozinky. Všechny ostatní dívky se na mě škodolibě dívaly a sem tam měl i někdo nějakou narážku. Absolutně vůbec mě v tu chvíli nezajímaly. A Ayse je odháněla.

Jestli sultán dá fialový šál Ariel, bude to konec. Konec pro náš sesterský vztah. Tohle by bylo to nejhorší, co by mi mohl udělat. Ale já si byla skoro jistá, že to tak bude. Cítila jsem to. Propadala jsem zoufalství.

Po několika hodinách začaly přicházet. Jedna, druhá , třetí... ale žádná neměla šál. Postavila jsem se, abych lépe viděla přes dav holek, které se kolem nich shromáždily.

A proč jako měly dneska holky na halvet odkrytá břicha?! Byly oblečené jako břišní tanečnice. Sakra proč?

A pak vešla Ariel. Měla sklopenou hlavu a v ruce něco žmoulala. Když jsem se podívala lépe, šly na mě mdloby.

To nemůže být pravda. Měla ten prokletý šál.

Vzhlédla a omluvně se na mě podívala.

"To je gól!" zasmála se najednou Gaia. Měla jsem chuť po ní skočit. "Taizé, tvoje malá sestřička měla úspěch," smála se, ale jediná. Ariel bylo do breku.

Popadl mě neskutečný záchvat vzteku. Měla jsem černo před očima. "Zbláznil se snad? Ví ten starej úchyl, kolik jí vůbec je?!" hulákala jsem na celý harém, byla jsem vzteky bez sebe. Ale v tu chvíli vešla Válide. Její výraz mluvil za vše. Měla jsem velký problém.

"Co si to dovoluješ, Taizé?!" zahřměla. "Můžeš si za to sama a sultán může mít koho chce! Jak to vůbec mluvíš o mém synovi?! Nevidíš si do pusy?!"

Rychle jsem se poklonila. "Válide, řekl mi kolik mu je let. Víte, kolik je Ariel? Mohla by být jeho dcera!" zklidnila jsem hlas ale měla jsem silné nutkání křičet. Řvát na všechny, že se snad zbláznili.

"Hatun! Sultán může mít koho se mu jen zachce! A na věk se tu nikdy nikdo nedíval! To nemyslíš vážně?!" Byla hodně naštvaná, ale to já taky.

"Dělá mi to schválně, Válide. Jen na truc."

Nikdo nevěděl o čem se bavíme, ale bylo to očividně skvělé představení, minimálně pro Gaiu a Mihriban, které se vedle sebe usmívaly se založenýma rukama a střídavě pozorovaly mě a Valide.

"I kdyby Taizé, nemáš pražádné právo takhle mluvit," zasyčela. "Agové," vyzvala je obratem a já se zděsila.

"Odvést!" ukázala na mě a dva agové mě popadli a vláčeli pryč. Ariel chtěla běžet ke mně, ale Ayse ji chytře zastavila a něco pošeptala.

"Pusťte mě!" zkoušela jsem se vzpírat, vytrhnout se jim, ale měli překvapivou sílu.

Zastavili se u Válide. "Myslela jsem si, že máš více rozumu," sykla a pak už mě táhli směrem, kterým jsem určitě nechtěla jít.