Sparkle [POZASTAVENO]

4

Sam

,,Cože?!"

Vykřiknu a nedokážu potlačit zlost.

Tohle.

Mu.

Sakra.

Nedaruju.

Skupina nabušenejch motorkářů se na mě udiveně podívá. Divný, že tohle chlapi mají vůbec nějaký emoce, když jsou od hlavy až po paty samá kérka.
Můj výraz v obličeji musí stát za všechny prachy. I když to není nic oproti pohledu na ně. Celá ta parta vypadá jako z reklamy na steroidy.

,,Kolik to stálo?" Zeptám se jí a ona kolem mě projde, jako by mě neslyšela.

Nejradši bych se rozkřičela: ,,Vím, že mě slyšíš, ty mrcho!"

Ale asi bych nedostala odpověď, kterou potřebuju.
,,Nechte mu to tady na příště." Řeknu, vytáhnu peníze a dám je na pult. Popadnu z naleštěnýho pultu svý kafe a snažím se co nejrychleji odtud dostat. Stisknu v ruce pevný kelímek.

Chill out.

Zadívám se na kelímek. Zhluboka se nadechnu. Nádech, výdech.
Káva. Protože nemůžeš každý ráno začít vraždou.

,,Slečno, to nejde." Řekne červenovláska, ale já jsem už na odchodu.
Těsně přede dveřmi mě předběhne i s penězi v ruce a snaží se mi je neúspěšně vrátit zpátky.

Co je tohle za lidi, eh?!

Na tohle dohadování nemám čas. V hotelu mám být v devět hodin. Mám zhruba třičtvrtě hodiny.
,,Nechte to být." Vystřelím pryč z prodejny a ještě stihnu říct rychlé bye.

,,U nikoho nebudu mít dluhy." Zavrčím a odemknu auto.

Když nasednu do auta, kabelku odhodím na sedadlo spolujezdce a napiju se kávy.

Kelímek dám do přihrádky u řadicí páky a rozjedu se zpět na dálnici.
Celou cestu musím pořád dokola myslet na Alexe a bubnuju prsty do volantu.
Přijde mi divný, že chlap, se kterým prohodím sotva tři věty, se mi takhle vryje do kůže.
Napiju se té horké tekutiny a snažím se přijít na to, proč by mi platil kávu.
Vrátím kelímek zpátky a jednou rukou si promnu spánek a položím ji na dveře a sleduju silnici před sebou. V hlavě mi pořád šrotuje:

Why?

Why?

Why?

Vždyť já o něm nic nevím a on o mně taky ne, eh?

Radši si pustím naplno rádio, ve kterém hraje nějaká chytlavá rocková kapela a nechávám s ní unášet své myšlenky.

***

Míjím dřevěné sruby a hledám cedule, nebo aspoň značky hotelu, kam se potřebuju dostat.

Finally!

Odbočím na křižovatce doprava a předjedu kočár s nápisem Novomanželé. Mají nádhernou svatbu, jako z pohádky. Usměju se, ale uvnitř mě zabolí.

Konečně zahlédnu hotel.

Tyčí se vzadu u lesa a je nádherný a velkolepý.
Je moderní a přesto není trnem v oku mezi všemi těmi sruby. Všude kolem je nádherná příroda. Už se těším, až budu chodit pěšky po horách a v lese. Pročistím si hlavu a budu se válet někde na louce, dokud nezapadne Slunce.

All by my self.

,,Kruci!" Udeřím pěstí do volantu a vztek ve mně jen vře.

Odbočím na příjezdovou cestu k hotelu. Podle cedulí má dvě parkoviště. Jedno je zastrčený za hotelem, že ani nejde vidět a druhé je pod ním. Zaparkuju na tom spodním a vypnu motor a křečovitě svírám volant. Chvíli se dívám na hotel a snažím se uklidnit. Podívám se do zpětného zrcátka. Prsty si pročešu vlasy a vystoupím z auta.

Otevřu zadní dveře a a sundám si tenisky, místo kterých si nazuju stříbrné jehly, do kterých jsem se zamilovala na první pohled, když byly vystaveny ve vitríně, pak popadnu kabelku a zamknu auto.

Po štěrku nasypaným na parkovišti doklopýtam ke karuselovým dveřím.

Minu postarší pár. Elegantní dáma ve sportovním oblečení a její vysoký manžel pochodují s holemi na procházku.

Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř.