Sparkle [POZASTAVENO]

7

Sam

Beru zpět.
Na tohle jsem vážně připravená nebyla.
Tenhle hotel je tak rozlehlý, že celá prohlídka nám trvala půl dne i se všemi informacemi. Je toho na mě moc.

Jako poslední uvidím restauraci.
Procházíme mezi stolky, které jsou od sebe oddělené obrovskými trsy kapradin. Uprostřed místnosti je fontána, za barem je dokonce celý vodopád, všude je spousta rostlin a ze stropu jako osvětlení visí spousty a spousty žlutě svítících žárovek. Pokrývají celou plochu stropu restaurace a dodávají tomu útulný nádech. Je to ta nejluxusnější restaurace, v jaké jsem kdy byla a při tom ani není kýčovitá. Je sladěná do příjemných barev a hraje tu tichá pomalá muzika. Voní to tu po kávě a něčem sladkém, co nepoznám.

,,Jak to, že tu nikdo není, eh?" Nedá mi moje zvědavost.
,,Obědy už skončily a zaplňovat se to tu zase začne většinou až od páté. Mezitím tady bývají jen ubytovaní klienti, nebo rodiny s dětmi, co přijeli jen posedět." Vysvětlí a dá mi další přednášku o tom, jak se mám chovat.

Co si ta čůza o sobě myslí?! Mě bude učit slušnosti, když je sama fajnová, jak starý kanape!

Rozhlédnu se po restauraci a zadívám se ven přes obrovské francouzské dveře, které jsou otevřené a vedou na zahrádku, kde jsou další stolky. Někde jsou jen sedačky pokryté nadýchanými polštáři.

Pic: Zahrádka

Usměju se na procházející pokojskou, která mi úsměv oplatí. Tak zatím jsou tu lidé milí, tak snad se to nezvrtne.
Někde jsem četla, že týmová práce je důležitá hlavně proto, aby bylo možno svést vinu na někoho jiného. Tak třeba to není jejich případ.

Když poznám celý hotel a personál, svalím se na postel v nádherné místnosti, která bude budoucích pár měsíců mým domovem.
Years perhaps...Ne...Jakmile to tu půjde k čertu, padám odsud.

Zapnu mobil a začnu psát podrobnou zprávu Be, kterou chtěla...

Karina, jedna recepční, je deset let vdaná za kuchaře Marcuse Tylora. Paige randí s Hansem Bakkerem, který pracuje v ochrance, barmanka Grace Kinstonová, přistěhovaná z Ameriky, která sem prchla se svým přítelem, číšníkem Matthiasem à la Mattem Lockwoodem, Max Emerson z IT nahání sympatickou mladou kuchařku Summer Greenovou a právnička hotelu Andrea je zasnoubená s kuchařem Martinem, Martha jede po šéfovi, jak jsem se dozvěděla od Summer, Nicole Schneiderová a Rebecca (Becky) Walker- obě svobodné. Jo a paní Ines je vůbec ta nejvíc laskavá osoba, co jsem kdy poznala.

No, a pak je tu ještě spousta lidí, které jsem ještě nepoznala.
Hele, Nicole a Becky jsou obě svobodné.
Dojde mi.

Just like me.

Pomyslím si a hlavou mi bleskne vzpomínka na Alexe.

Proč na něj, eh?

Proč z tolika lidí zrovna on?

,,Hoser!!!"

Z nohou zkopnu boty, které přistanou na bílé kožešině dokonale kontrastující s tmavou podlahou a padnu na postel a rozmýšlím se, jestli to mám odeslat.

Nakonec jsem se rozhodla, že lepší bude jí zavolat.
Jenže Be měla u sebe i svou sestru Kelly, která je víc užvaněná, než když máme s Be trochu, vážně jenom trochu upito.
Po náročných rozhovorech, po kterých jsem si připadala, jako by všichni pracovali pro HUMINT, začnu zívat a nakonec odpadnu.

Děláš si ze mně prdel?
Okamžitě vypadni z mýho bytu. Ne, tohle je realita. Pořád si myslíte, že můžete ubližovat jiným lidem a že jim to nic nedělá? Že je to nezraňuje?!

Nespím, nemůžu spát. Ne jenom dnes. Už delší dobu nespím. Existuje něco jako živé sny, eh? Protože to mám. Už nemám ani slzy. K čemu jsou slzy, eh?! Já už jsem o všechny své nejspíš přišla po všech těch nocích, kdy jsem jimi nechala kropit svůj polštář. Proč lidé brečí, eh?! Co je vůbec pláč?

Bolest, kterou tělo nedokáže unést.

Uslyším řev motoru nějakého přijíždějícího auta. Displej na mobilu mi oznámí, že je půl sedmé večer.

Vyhrabu se z postele a přejdu k francouzskému oknu vedoucímu na balkón. Vezmu za kliku a vejdu ven.
Prsty si vjedu do vlasů a rozhlédnu se po okolí.
Zjistím, že dole pod oknem stojí auta hostů a v zadu zaměstnanců, jak jsem se dozvěděla.
Venku nikde nikdo, ale ten zvuk mi byl povědomý.

Potřebuju se dát do kupy. Alespoň zevnějšek. Nevím, jestli se mi ještě někdy podaří dát do kupy tu Samanthu, která je ukrytá uvnitř mě. Přejdu k nočnímu stolku a vezmu z něj klíče od auta, na které jsem si dala i ostatní klíče, co jsem dostala k hotelu. Vyjdu ven a zabouchnu dveře.

Na parkovišti odemknu auto a vyndám z něj své dva batohy, které se mnou cestovaly snad všude. Nechám tam spoustu krabic, protože mám v úmyslu najít si tu bydlení.

,,To je těžký." Zafuním. Když jsem je dávala do auta, tak mi přišly lehčí. Jeden je červené barvy a druhý je z džínoviny. Postavím je na zem a natáhnu se po dveřích kufru od auta. Zavřu ho a zamknu.