Sparkle [POZASTAVENO]

41

Alex

,,To dáš, Alexi!" Povzbuzují mě ostatní, ale na ně teď nemám myšlenky.

Už nejsem ta hodná holčička. Změnili mě lidi a okolnosti kolem mě.

Sevřu pěst o něco pevněji. Páku jsem nedělal léta. Přestože znám Samanthu jen krátce, tak tahle její věta mi utkvěla v myšlenkách.

Co to k čertu znamená?

Nakloníme ruku doprava a zadívám se svému soupeři do očí.

Kdybychom na to šli pěstma po staru, tak ho vyřídím raz dva.

Najednou mě ale píchne v ruce. Příjde mi, jako kdyby mi do ní někdo vrazil nůž a pomalu jel od zápěstí až k lokti a děsně si to užíval. Zařvu bolesti a odskočím od stolu a ignoruji hluk všude okolo mě.

,,Alexi, nedělej to. Už jen kvůli sobě." Uslyším. Najednou ji uvidím před sebou. Je krásnější než kdy dřív.

To ona mi dala znamení?

Zadívám se na ni. Pleť má bledou a čokoládové oči jí zaplní tolik smutku, až se mi z toho chce vyrvat si duši z těla a vtisknout ji jí do hrudi, aby se mohla nadechnout, aby získala svou jahodovou červeň do tváří. Její pigmentová skvrna na boku čela. Její květinová vůně, jako bych ji cítil před sebou.
,,Já-" začnu, ale ona mě přeruší dotykem ukazováčku na mých rtech. Má na něm stále ještě malinký kroužek. Na ukazováčku. Vždycky říkala, že to proto, že na ukazováčku, jako by její prst ukazoval přímo k mému srdci, když jej natáhne. Přišlo mi to vždy roztomilé. Tak moc bych si přál, abych mohl být s ní jen o malou chvilku déle. Jen jeden pohled. Jedna chvíle v jejím náručí obklopený její nezaměnitelnou vůní a jejím teplem. Jednou slyšet její nezaměnitelný smích. Naposledy usnout a probudit se v jejím náručí. Nebo se probudit a vidět ji, jak spí naopak v mém náručí. Odhrnout jí pramen vlasů z čela... Všechno. Cokoliv, co mi bude ochotná dát, příjmu.

Nemám na to. Vjedu si rukama do vlasů a rychlým krokem, ignorujíc hluk všude kolem sebe, odejdu pryč.

Nechávám jí tam samotnou a zraněnou. S tolika nevyřčenými slovy a otázkami. S láskou, smutkem, bolestí, beznadějí a bezbranností...

Srdce mi říká, že jí tam nemůžu nechat samotnou. Zničilo by ji to. Jenže mozek má jiný názor. Nemůžu přece zničit něco, co zničit nelze.

,,Alexi?" Uslyším a leknutím sebou trhnu, když na rameni ucítím něčí dotek a zadívám se směrem, kde stála, ale už tam nebyla.

Rychle se otočím a přede mnou stojí vyděšená postava se světlými vlasy.

,,Co je?" Zavrčím, ale ona sebou necukne. Nic. Nevidím v její tváři ani známku strachu nebo zloby.
Spíš pochopení.

,,Nemám teď náladu s někým mluvit." Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

Sam

Chtěla bych mu nějak pomoci od té bolesti, kterou prožívá. Vím, že tam uvnitř něco viděl. Taky vím, že mi to neřekne a myslím si, že to nejspíš byla Tamara.

,,Já taky ne." Řeknu a posadím se na schod vedle něj. Alex si schová hlavu do dlaní.

Chci se ho dotknout. Chci... Chci mu nějak pomoci.

Samantho, ty seš fakt pitomá! On tady truchlí nad svojí...Ženou? Přítelkyní? Vždyť já ani nevím, kdo to je. Ale vlastně, proč by mi to měl říkat, že jo? Jsem jeho zaměstnanec, nic víc. Takhle to teda mělo být, kdybychom před pár dny neuzavřeli přátelství.

,,Ššš... To bude dobrý..." Zašeptám a natáhnu ruku nad jeho záda. Na chvíli zaváhám, ale pak se ho přece jen pomalinku dotknu dlaní. Cukne sebou, ale neuhne.

,,Myslím, že bych ti to měl říct." Pronese tak tiše a chraplavě, že si nejsem jistá, jestli jsem dobře slyšela.

,,Jsi si jistý?" Nevím, co si o tom mám myslet. Co mi chce říct? A proč právě mně?
A popravdě nevím, jestli to chci vážně vědět. Docela mě děsí představa toho, co skrývá, když kolem toho dělá takový klíčky.

,,Ne, ale měl bych to udělat." Řekne, když se narovná.

Trhnu sebou. Cože?! To si trochu protiřečíš, kámo.

Měl bys, nebo chceš?? Vymáčkni se sakra!

,,Promiň, musím jít!" Zvedne se a jeho vypracovaná postava zmizí ve tmě. Pak se ozve zaburácení a tmu proříznou dva paprsky světel.

Nesmíš ho nechat odjet!

,,Alexi!!!" Zavolám a rozběhnu se za ním. Brzdová světla se rozsvítí a já zapadnu na místo spolujezdce.

,,Co to děláš?!" Oboří se na mě a já si jen zapnu pás.

,,Jeď," řeknu jen a on s vrtěním hlavy vjede na hlavní cestu, která ubíhá v tichosti.

,,Kdo je Tamara?" Vysypu ze sebe zničehonic s pohledem upřeným na jeho tvář, která změní výraz na neurčitou směsici pocitů.

,,Moje manželka." Řekne a mě v plicích dojde vzduch.

,,Cože?" To je to jediný, co ze sebe dokážu vydolovat.

,,Říkal jsi, že nikoho nemáš!" Obviním ho, když prudce projede zatáčkou a klouby na rukou mu zbělají.

Alex

Taky že nemám. Pomyslím si.

Sam

,,Co je tobě sakra do toho?" Zařve a auto se rozjede takovou rychlostí, že mám pocit, že v každé zatáčce vyletíme.

,,Něco jo! Sedím s tebou teď v autě, jsi opilej a pokud se máme vybourat, tak chci vědět proč!!!" Zaječím a chytnu se dveří.

,,To ty sis sem sedla!" Zachraptí.

,,Tak mi to sakra už řekni!" Zaječím.
,,Už mě nebaví tyhle hloupý hry. Nemám na to už sílu." Křičím.

,,Jsi rozvedenej?" Zeptám se.

,,Byla to autonehoda, do prdele!" Zaburácí a já mám pocit, že jsem ohluchla a zůstanu sedět jako opařená.
Alex ve vteřině zpomalí tak, že jedeme skoro krokem a já stále v tichu vstřebávám novou informaci.

Nakonec zastaví na kraji cesty a nechá svítit světla. Vypne motor a vystoupí z auta. Světla stále svítí, když ozáří jeho postavu, která se vzdaluje po směru jízdy.

Alex zařve a pěstí bouchne do nejbližšího stromu. Nakonec si dřepne, ale to už jdu k němu.

,,Alexi," zašeptám a kleknu si před něj.

Hlavu má skloněnou a celý se třese.

,,Podívej se na mě," zvednu mu hlavu a pohled na něj mě zabolí.

Chudáček.

,,Vím, jak ti je, protože takhle jsem vypadala před pár týdny taky..." Pronesu tak tiše, že si až nejsem jistá, jestli jsem to opravdu řekla, nebo ne.