Sparkle [POZASTAVENO]

45

Alex

Zaparkuju ve vjezdu k rodinnému domu na kraji městečka a zase se zhluboka nadechnu, než vejdu dovnitř. Rodinnému. Nechápu, jak může jedno slovo tolik bolet. Vystoupím z auta a pomalu vyjdu po kamenných schodech vedoucích z trávníku a kolem spousty vysazených záhonů různých květin před domem k hlavním dveřím. Jako pokaždé se před nimi zastavím, než vsunu klíč do zámku.
Na hrudi cítím zase tu samou úskost a smutek, jako každý den, kdy sem vstoupím. Proto poslední dobou raději přespávám v hotelu.
Sevřu pevně kliku a snažím se ignorovat sevřený žaludek a splašený tlukot srdce. Toho orgánu, který mě tolikrát zklamal, když jsem to nejvíce potřeboval, a který by měl jako můj trest už dávno přestat bít.

,,Pane Alexandere?" Ozve se, když vejdu do dveří.

,,Ahoj, Lily!" Zavolám a pověsím bundu na věšák vedle nástěnného zrcadla u vchodových dveří.

Ze dveří kuchyně na mně vykoukne hlava šedesátnice Lily.

,,Zrovna jsem chtěla odejít. Čisté prádlo jsem uložila do skříně a večeře je v troubě." Usměje se na mně a kolem očí se jí vytvoří vějířky vrásek.

,,Jsem Vám moc vděčný, Lily, ale víte, že už tohle dělat nemusíte." Usměju se na ni, když společně vejdeme do kuchyně. Nedokážu se usmát bez toho smutku, který cítím.

,,Já to dělám ráda. A navíc se vždy u toho i přesvědčím, jestli jsi v pořádku."
Překlad: Jestli jsem ještě naživu, neutopenej v alkoholu a okusován myšmi. Smutně se na mně usměje, když se posadíme ke stolu.

,,Jsem v pořádku." Podívám se na ni a z jejího výrazu je mi jasné, že tohle mi nežere.

Myslím, že už nikdy nebudu stoprocentně v pořádku. Vždycky mi zůstanou jizvy, které mi budou připomínat, co vše je v mém životě špatně.

,,Tolik mi chybí..." Přiznám s očima zabořenýma do béžové rustikální kuchyňské linky s bílými skříňkami.

,,Já vím." Rozpřáhne náruč a mně je v tu chvíli všechno zase jedno. Je mi jedno, že jsem ji nechal vidět, jak jsem na dně a jak mně Tamina ztráta požírá zevnitř.

,,Jestli máš někoho skutečně rád, tak ti bude vždy chybět." Zašeptá a pohladí mně po vlasech, jak nějaké nebohé štěně. Jenže je to tak. I když jsem před pár dny spálil v pracovně fotku svého otce, necítím se o nic lépe, než před tím.

,,Pořád na ni musím myslet a nejhorší je to, že jsem potkal jednu ženu, která...." Ta slova se mi zadrhnou v hrdle. Cítím se jako ten největší parchant pod sluncem. Je mi zle, že jsem tohle dopustil. Že jsem dopustil, abych ublížil Tamaře, přestože tu už není ona ani mé dítě...

Sesunu se po lince k zemi a zabořím hlavu mezi kolena. Všechno uvnitř mě tak neskutečně bolí. Mám pocit, že se nemůžu ani nadechnout přes ten balvan, který stále nosím uvnitř sebe, a který mi nedá ani spát. A v tomhle domě je to mnohem horší. Přijede mi, jako bych ji tady všude viděl. V odrazu zrcadla, jak sedí ve svém křesle, někdy mi dokonce přijde, že slyším, jak si zpívá. Což dělávala vždy, když měla před závodem. Chodila po celém domě a leštila všechno, co se dalo a u toho si zpívala. Bože, jak mi ten zvuk chybí. Tolik mi chybí....

,,Polož si ruku na srdce," začne Lily a já udělám, co mi řekla, přestože mám pocit, že mi každou chvíli pukne.

,,Cítíš to?" Zeptá se, a když se na ni nechápavě podívám, začne:

,,Tomu se říká smysl života. Jsi na živu z nějakého důvodu. Nevzdávej to!" Do očí se mi zbaběle nahrnou slzy.

,,Jak to do prdele nemám vzdávat? O všechno, kvůli čemu jsem žil, jsem přišel!" Ujedou mi v tu chvíli už nervy a vstanu a přejdu vztekle po kuchyni a mrsknu rolí papírových utěrek o linku. Pak mi ale dojde, že jsem se zachoval jak magor a omluvím se. Všichni mi v jednom kuse říkají, že mám spoustu důvodů, proč žít, jenže mi přijde, že si to nezasloužím.

,,Buď na sebe hrdý. Nikdo kromě tebe neví, kolik síly, slz, odvahy a důvěry tě stálo být tím, kým jsi teď."

,,A kým sakra jsem? Bez Tamary jsem nic, Lily. Mám pocit, že jsem odsouzen k tomu, být sám."

,,To není pravda, Alexandere. Jednou ti do života vstoupí někdo, kdo bude nesmírně vděčný tvému předešlému partnerovi za to, že tě opustil a nechal jít."

,,Jenže já nemám kam jít....nemůžu nikam jít. Mám pocit, že se od té doby pořád a pořád dokola točím v debilním kruhu a nemůžu z něj pryč. A Tam mně nechala jít, ale já nemám kam. Nemám nikoho..."

Do prdele!

,,Tak to není, máš spoustu lidí, kterým na tobě doopravdy záleží a potřebují tě. Tvou přítomnost ve svém životě..."

Z nějakého důvodu se mi před očima objeví obrázek Samanthy, jak se směje, jak pláče, jak je naštvaná...

Vjedu si rukama do vlasů.

,,Mám pocit, že jsem Tam zradil." Opřu se oběma rukama o linku, mám dojem, že mi srdce každou chvíli vypoví službu.

,,Ale Alexandere, jak bys ji mohl zradit?"

,,Políbil jsem jednu ženu." Přiznám a Lily udělá něco, co by mně vůbec nenapadlo. Začne se smát. Doslova a do písmene se směje, jako kdyby jí někdo řekl prvotřídní vtip.
Nazvednu obočí a jen ji pozoruji.

,,Fajn, utahujte si ze mně. To je v pohodě." Prohodím sarkasticky a zvednu se ze země.

,,Dobrou noc, Lily." Rozloučím se s ní a ona mi mezi záchvaty smíchu taky popřeje dobrou noc.  Ani nevím, proč jsem jí popřál dobrou noc, jelikož už teď je jasné, že jsem jí zařídil i celý večer.

Vyběhnu po točitých schodech nahoru do patra a zastavím se až před bílými rustikálními dveřmi. Ruka se mi třese, než vůbec dokážu stlačit kliku dolů. A je to tady.

Vejdu do pokoje, do kterého pronikají sluneční paprsky skrz vzdouvající se bílé závěsy na balkónových dveřích. Manželská postel uprostřed pokoje je stále ve stejném stavu, jako jsme ji s Tamarou opustili. Uvědomím si, že od té doby jsem se jí ani nedotkl.

Přejdu ke komodě naproti posteli a otevřu první šuplík a prohrabu se jim až na dno, kde najdu v pomačkaném novinovém papíru zabalený pozitivní těhotenský test. Sevřu ho pevně v dlani a po tváři mi steče slza. Měla ho v kabelce spolu s věcmi, které mi odevzdali po havárii.

,,Do prdele," vztekle kopnu do komody, kde najednou něco zacinká a já si vzpomenu, proč jsem do toho šuplíku vlastně lezl. S Tam jsme tam měli uloženou naši ovocnou pálenku. Kurevsky mně pálí oči a přijde mi, že hruď mám svázanou k prasknutí.

,,Tamaro, vůbec nevím, jak mám bez tebe žít..." Natáhnu se po její fotce na nočním stolku a s lahví v druhé ruce se posadím a zadívám se skrz slzy do jejích veselých očí. Kaštanové vlasy kolem ní jen vlály. Ten moment si pamatuju přesně. Byli jsme na vyšlapu a vážně jsme si to užívali. Její úsměv ve mně znovu vyvolá nostalgii.

Nevím, proč jsem se odtud ještě neodstěhoval. Nejspíš proto, že mám na tenhle dům až příliš vzpomínek jak dobrých, tak i těch špatných a nedokážu se jich vzdát. Ať se budu snažit jakkoliv, stále budou součástí mého života.