Memories

1

Keigo Takami

„Touyo!" zavolám směrem k malému rudovlasému chlapci. Obrátil se na mě s úsměvem. „Děje se něco?" optal se. „Ne, jen kdy zas budeš moc jít ven?" oplatil jsem mu úsměv, jenže jeho tvář při mých slovech posmutněla. Znejistil jsem zdali pak jsem neřekl něco špatně. „Nevím." pokrčil rameny a pokračoval ke dveřím jeho domu. „Tak příště." zamával jsem mu a rozběhl se taky domu. Vyběhl jsem po schodech do bytu. Nikdo jako obvykle nebyl doma. Matka zřejmě má hodně práce a otec vysedává v baru. Přešel jsem do kuchyně. Zvědavě jsem nahlédl do lednice, jestli tam není něco k snědku ale krom pár flašek levného alkoholu, které popíjel můj otec po večerech, jsem nic nenašel. S prázdným žaludkem jsem se zavřel ve svém málem temném pokoji. Vzal si do ruky komix o super hrdinech a začetl jsem se do obrázku o Endeavor. Mém nejoblíbenějším hrdinovi a taki otci Touya Todorokiho. Měl velké štěstí, že jeho otec je hrdina číslo dvě. Byl někdo a ne pouhý ochlasta jako ten můj.

Touya Todoroki

„Kde jsi byl?" ozval se otcuv přísný hlas hned jak jsem vešel do vnitř. „Šel jsem si ven hrát." bezstarostně jsem se usmál. „A to si myslíš, že když si budeš někde hrát s kamarádi venku, že se z tebe stane hrdina." napomenul mě přísně. „Ne, ale..." sklopil jsem hlavu. „žádné ale." zamračil se můj otec. „Teď půjdeš dohnat svůj trénink." dotlačil mě až do tělocvičny. Neprotestoval jsem. Nemělo by to totiž žádnou cenu. Po krátké rozcvičce jsem dostal za úkol zapálit terč, který byl pár metrů předemnou. Použil jsem svoji schopnost. Na mé ruce vyskočil malý rudý plamen. „Větší." pobidl mě otec. Zatl jsem zuby a snažil jsem se plamen zvětšit. Ale místo toho mě čekalo chladné překvapení. Oheň z ničeho nic zhasl. Omluvně jsem se podíval na otce, který jen zakoroutil nad mým počínáním hlavou. „Znovu." pobidl mě už trochu tvrdším hlasem. V duši jsem se modlil ať to tentokrát dám. Nechci zase dostat jako minule. Na ruce mi vyskočil malý rudý plamen. Zavřel jsem oči a celou svou myslí jsem se ho pokusil zvětšit, ale opět a zase neúspěšně. „Vidíš?! To je to hraní venku! Kdyby jsi poctivě trénoval, mohl jsi už dávno být ve svém pokoji!" zařval otec a vlepil mi facku. Do očí se mi nahrnuly slzy. „Hrdinové nebulí." zamračil se na mě. „Když to nejde po dobrém, musíš se naučit používat svou schopnost po zlém." na čele mu vyskočila vraska. Cítil jsem jak mé tělo ztuhlo. Bál jsem se. Hodně.

...

„Tati, prosím dost!" svalili jsem se břichem na zem a vykašlal kapky krve. „Toyo, použij svoji schopnost a braň se!" zařval otec. „Ne! Prosím." rozbrečel jsem se. Tělo jsem měl poseté modřinami a zpáleninami. Otec už se napřahoval k další raně, když, díky bohu, do dveří vešla má matka s podnesem v ruce, na kterém byla konvička s čajem a dva šálky. „Panebože, vždyť je to ještě dítě!" zdědila se, když mě zahlédla ležet na zemi. „Proč mu to děláš?" se slzami v očích se zeptala mého otce. „Z toho kluka nikdy nic nebude." odpověděl ji stroze a na mě vrhl nenávistný pohled při kterém jsem se ještě víc přikrčil k zemi. Obešel matku. Jejich pohledy se na chvily střetly, ale on se nezastavil a zmizel v chodbě. „Ukaž Toyo." usmála se na mě. Nemotorně jsem se zvedl a došel k ní. Podal jsem ji své pohmožděné ruce do těch jejích, které nádherně chladily mé popáleniny. „Už to bude dobré." usmála se na mě konejšivě a natáhla se pro obvaz, kterým mi obvazala obě předloktí a krk. Na tváři jsem měl také pár modřín, ale nebyly jistě tak vážné jako ostatní. Nakonec mi podala šálek čaje. Bez váhání je ho vypil až do dna. Do místnosti náhle vtrhly moji sourozenci i s nejmladším bráškou. „Pojď sem Shoto." napřáhl jsem ruce. Shoto ke mně radostně přihopskal. „Co se ti stalo s rukama Toyo?" ukázal se zkoumavým pohledem na mé obvazané ruce. „To nic." usmál jsem se na něj a objal ho.

NikolaJankov881

Netuším jak je tenhle ship mezi lidmi oblíbený a navíc je to moje první fan fikce, tak doufám, že se dočkám sem tam nějaké té podpory 😅😁
A samozřejmě se omlouvám za případné chyby 😅