Memories

4

O dva roky později

(pro upřesnění, oboum je okolo šestnácti let)

Dabi

„Koukej Todoroki." ukazoval jsem svému mladšímu bráškovi plamen na mé ruce. „Nemusíš se ho bát." usmál jsem se na něj a on si ho zaujatě prohlížel. „Touyo! Kde jsi!" ozval se přísný otcův hlas z verandy. „Už jdu." zavolal jsem nezaujatě na zpátek. „Kam jdeš?" Shoto se na mě smutně podíval. „Za otcem." vstal jsem ze země a vydal se do tělocvičny. Věděl jsem, že teď mě čekají další rány. Další bolest. Nenáviděl jsem otce. Pořád mě do něčeho nutí a když není po jeho, svět se zhroutí. Odplivl jsem si na zem. Vešel jsem do místnosti. Otec tam už na mě čekal. „Synu, chci, abys šel na U.A., ale nesnesu ponížení. Víš jak by si mě ostatní pak dobirali za to jakého mám syna?" zamračeným pohledem přejel mé tělo od hlavy až k patě. „Braň se." úšklíbl se a na ruce se mu objevil velký jasný plamen. Zatl jsem zuby a doufal, že to nějak přežiju.

...

„Jsi neponaučitelný malý parchant, z kteroho nikdy nic nebude!" zařval na mě naštvaně otec než odešel. Zůstal jsem sám ležet v temné místnosti. Vzal jsem kousek obvazu, který se mi na předloktí odmotal a potahl jsem za něj. Zakrvacená látka odhalila mou ruku. Už nebyla jako dřív. Její barva se změnila z pleťové na modrofialovou od modřín. Po tváři se mi kutalely slzy. „Nenávidím tě." zašeptal jsem. „Nenávidím ty debilní hrdiny." odmlčel jsem se. Už nechci být hrdinou, už nechci otce. Chci být sám. Schoulil jsem se do rohu místnosti, kde byl největší stín.

Hawsk

„Zlato, mám pro tebe překvapení!" přišla domů matka se zářivým úsměvem. Od té doby, co otec umřel, změnil se nám život. Smáli jsme se, měly víc peněz a začali jsme se i víc bavit. „Jaké?" zvědavě jsem se na ní podíval. Chvíli něco hledala v tašce a pak vytáhla papíry. „Přihlásila jsem tě na U.A. střední školu." předala mi papíry. Skočil jsem ji okamžitě kolem krku. Dabi měl pravdu, stačilo jen věřit, že se ze mě stane hrdina. „Děkuju." dal jsem ji pusu na tvář. „Nemáš zač zlato." usmála se. „Koukni se, kdy budou přijímací zkoušky." ukázala na listy v mé ruce. „Příští měsíc." přečetl jsem na hlas. „Půjdu teď za Toyou." popadl jsem bundu, do které mi matka vystřihla dva otvory na křídla. „A ještě jednou moc děkuju!" zavolal jsem na matku ještě než jsem zavřel dveře. Dabi jistě půjde taky na hrdinkou akademii. Určitě ho tam jeho otec pošle. Tím si jsem jist.

„Hej Dabi! Jdeš ven?" zařval jsem před jejich barákem. Dveře se pomalu otevřely. To bylo snad poprvé, co jsem viděl Touyu bez obvazu. Na předloktích i krku měl velké modřiny. Na tváři nehrál jeho obvyklý úsměv. Nezaujatě mě pozoroval. „Jdeš ven?" zeptal jsem se ho znovu. On jen zakroutil hlavou. „Kdo ti vlastně dělá ty modřiny?" přišel jsem k němu blíž a chtěl jsem se ho dotknout, jenže on mě prudce odstrčil. „Nech mě na pokoji." zamračil se. „Hele, jen jsem ti chtěl říct, že za měsíc mě čekají zkoušky na U.A. a doufám, že se tam potkáme." bránil jsem se. „Heh, o tom pochybuju." úšklíbl se a zavřel dveře. „Kdybys někdy něco potřeboval jsem tu pro tebe. Pamatuješ, přátelé na vždy." zavolal jsem ještě na něj s nadějí, že se otočí a řekne, že si ze mě dělá srandu, ale to se nestalo. Něco se v něm zlomilo. Nevím proč, ale jeho reakce mě úplně zničila.

O měsíc později

„Blahopřeju ti Keigo Takami, byl jsi přijat na střední školu U.A.! Hned příští týden můžete nastoupit. Budeme se na tebe těšit!" oznámil mi hlas postavy z hologramu. „Mami, jsem tam! Dostal jsem se!" vyběhl jsem radostně ze svého pokoje. „Blahopřeju ti zlato, tady máš něco malého za odměnu!" podala mi můj hrdinský oblek. Krásná hnědá bunda a kalhoty ladily s mými blonďatými vlsay a kontrastovaly s mým červenými křídly. Převlékl jsem se v pokoji, abych si to vyzkoušel. Nasadil si klapky na uši a žluté brýle na oči. „Tak, co na to říkáš, mami." ukázal jsem se jí. „Vypadáš jako opravdový hrdina." usmála se.

Mezitím u Dabiho

Seděl jsem ve svém pokoji. Otec je na mě naštvaný za to, že jsem nešel na žádnou školu. Ale stejně bych podle něj na to neměl, tak co bych tam tak asi dělal. „Pfff." odfrkl jsem si. „Tatí, prosím nech toho!" náhle jsem uslyšel Shotův hlas. Vyběhl jsem z pokoje. „Shoto!"zakřičel jsem na chodbě. Věděl jsem přesně kde je. Vrazil jsem do tělocvičny. Malý Shoto seděl na zemi se slzami v očích. „Nech ho tati!" zakřičel jsem. Oba ke mně obrátili svůj pohled. „Když jsi ty zklamal, tak chci mít alespoň z jednoho svého syna hrdinu." úšklíbl se. „Jenže on je moc malý!" ukázala jsem na sedícího brášku. „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." zamračil se. „Ne, to ty mi nebudeš říkat, co já mám dělat!" zařval jsem na něj. Okamžitě na to jsem schytal ránu do břicha. Můj otec byl celý v plamenech, jako vždy, když se naštval. Po dalších dvou ranách jsem spadl na kolena. Rukama jsem se zapřel o dřevěnou podlahu. Z krku a rukou mi spadly obvazy, které odhalily mou zjizvenou kůži. „Jsi slabý, nikdy nic nedokážeš, z tebe nikdy hrdina nebude." trpce se mi vysmal. „Já vím." zatl jsem zuby. „Ale já nechci být hrdina!" úšklíbl jem se. Při těch slovech se mi ulevilo. Náhle mé tělo začalo pulzovat. Do žil se mi nahrnul všechen adrenalin. Bylo to tak náhle. Z mé pohmožděné kůže začali šlehat modré plameny, které po chvilce pokryly celé mé tělo. Otec zmateně ustoupil. „Ty nejsi můj syn." při těch slovech jsem se posmešně úšklíbl. „A ty zas můj otec." vstal jsem ze země a založil si ruce do kapes u kalhot. Přešel jsem k malému Shotovy. „Zapomeň na mě." pohladil jsem ho po vlasech. Pak jsem bezeslova opustil místnost. Ještě toho večera jsem si sbalil pár věcí a vyskočil jsem z okna do černé noci.

NikolaJankov881

A je tu další kapitola. Těší mě, že se vám kniha zatím líbí a moc děkuju za podporu ❤️

Budu se nadále snažit vydávat kapitoly, co nejčastěji to půjde 😉❤️