Memories

2

Probral jsem se. Můj pokoj byl prázdný jako vždy. Dnes jsem měl narozeniny. Bylo mi čtrnáct. Veselé jsem se rozběhl do kuchyně, jestli tam pro mě nenechla matka nějaký dárek. Skoro jsem ji nevídal, protože měla dvě práce a otec vysedaval po barech. A když už všechny zavřely, přišel chlastat domu. Nenáviděl jsem ten jeho pach alkoholu, kouře a potu. Chtělo se mi z něj zvracet. Na stole ležel lísteček se vzkazem od matky.

Všechno nejlepší zlato. V kapse od bundy máš pár peněz, za které si můžeš koupit nějaký dárek.

Maminka

Usmál jsem se a rychle jsem předběhl k mojí bundě. V kapse jsem nahmatal dvě papírovky, ale nevytahoval jsem je, kdyby náhodou přišel táta a vazl by mi je. Obul jsem se a hodil přes sebe tu budu, čímž jsem skryl svá křídla. Moji schopnost, kterou jsem ovšem neuměl používat. Nikdo mě k tomu nikdy neučil. Vyběhl jsem z paneláku a zamířil jsem si to rovnou k domu Touyi.

Zaklepal jsem na dveře. Chvily jsem čekal než se otevřely. Stala v nich bílo vlasá mladá žena. „Ahoj, copak by jsi chtěl?" milé se na mě usmála. „Mohl by jít dnes Touya ven? Chtěl bych s ním oslavit mé narozeniny." opaltil jsem ji laskavý úsměv. „Počkej, zavolám ho." Přivřela vchodové dveře. Když se znovu otevřely, zůstal jsem jen úžasle stát. „Áááá! Vy-vy..." zářivé jsem si prohlížel Endeavor, mého oblíbeného hrdinu. „Vy jste Eldevard." vymáčkl js se konečně. „Mohl bych požádat vás podpis?" vytáhl jsem prosebný kukuč. On však jen výstrčil ven svého syna a zabouchl prudce dveře. „Nevadí." usmál jsem se na dveře jako by tam ještě stal můj idol. Pak jsem se podíval na obvazaneho Touyu. „Co se ti to stalo?" optala jsem se ho. „To kvůli tobě je na mě otec naštvaný. Kdybys mě včera netahal ven, nemuselo by mě teď bolet celé tělo!" naštvaně se na mě podíval. „P-promiň." nechápavě jsem si prohlížel jeho ovázané ruce a krk. „A teď se mi omlouváš?! To sis snad měl rozmyslet před tím, než jsi mě přemlouval, abych šel ven!" z ničeho nic se natáhl pro moji bundu a strhl mi ji. Na má červená křídla dopadly sluneční paprsky. „P-proč to děláš?" zmateně jsem chtěl uskočit, ale zakopl jsem o nohu a padal na zem. Teda ne na dlouho, křídla mě sama zvedla při pádu do vzduchu. „Paní!" vydechl jsem údivem. Touya vypadal trochu zaskočený, ale jeho výraz se rázem proměnil v úsměv. „Kiego, to je úžasné!" ukázal na má křídla. Pyšně jsem se usmál a založil si ruce na hruď. „Tak pojď Touyo!" pobidl jsem ho. Párkrát jsem mávl křídly. Náhle jsem se cítil tak volný jako nikdy dřív. Touya se za mnou vesele rozběhl. Po chvily jsme se dostali k našemu oblíbenému místu. Byla to vyhlídka na město, ale moc lidí o ní nevědělo. Tady jsme se potkali a shodou náhod jsme oba utíkali od našich otců. Snesl jsem se na zem vedle okrasné třešně, která byla pokrytá snehem jak to tak v prosinci bývá. „Hej počkej!" udýchaně za mnou doběhl Touya. Oba jsme se pak posadili na lavičku před třešní a rozhlidly se po městě. „Jak by ses chtěl jmenovat jako super hrdina?" přerušil ticho Touya. „Netuším." pokrčil jsem rameny. „No, já bych se chtěl jmenovkat třeba Dabi. Zní to opravdu krutě." usmál se nad svým nápadem. Trochu jsem posmutněl, protože oba víme, že mě rodiče nepošlu na školu pro hrdiny a už vůbec ne na U.A.. Proč bych si tedy měl vymýšlet hrdinské jméno? Povzdechl jsem si. „Děje se něco?" obrátil se na mě Touya. „Nic, jen nemám důvod si vymýšlet hrdinky jméno." smutně jsem se usmál. „Vím, že se chceš stát super hrdinou a tomu musíš věřit. Musíš věřit, že jsi hrdina." povzbudivě mě bouchl do ramena. „Asi máš pravdu." přikývl jsem. „Jak asi? Určitě." rozesmál se a já se k němu hned přidal.

Když jsme šli spolu domu, Touya neustále přemýšlel nad mým hrdinským jménem. „Ha, už to mám!" mrkl na mě. „Budeš Eagle, protože máš křídla!" ukázal na ně prstem. Trochu nejistě jsem se pousmál. „Dobře." pyšně se usmál Touya. „Od teď mi budeš říkat Dabi a já tobě Eagle." podal mi ruku a já ji hrdě přijal. „Navždy přátele?" tázavě se na mě podíval. „Ano." potřásli jsme si a rozloučili se. „Zítra Dabi?" ještě jsem se ho optal než zmizel v domě. „Jo, zítra Eagle!" zamával mi.

NikolaJankov881

Pokusím se jednotlivé části vydávat jednou až dvakrát do měsíce. Záleží taky na čase a na čtenosti mé knihy. Myslím si, že nemá cenu psát knihu pro pár lidí. Samozřejmě kdyby se jim moc líbila, budu psát dál klidně i pro těch pár lidí, kteří by ji četli😉

Jinak doufám, že se vám zatím líbí a omlouvám se za chyby😅
Pokud máte jakékoliv připomínky, pište do komentu...