Memories

12

Hawsk

Právě nám s Togou skončila hodina, sbalili jsem si učebnice a vyšly před školu. Dabi by tu už měl davno být, ale zatím ho nikde nevidím. Nejspíš se někde zdržel. Posadil jsem se na lavičku pod strom. Toga se po chvíli rozloučila s kamarádkáma a přisedla si vedle mě. „Netušíš Takami, kde může být Dabi?" optal se mě. „Nejspíš se někde zdržel." pokrčil jsem rameny a snažil jsem se jí ignorovat. Mezi námi zvládlo hrobové ticho, které však náhle přerušil obří výbuchu. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a očima sledoval okolí. Všiml jsem si šedomodrého kouře, který stoupal nedaleko obchodu, ve kterém Dabi pracoval. „Do háje." zaklel jsem. Bez ohledu na Togu jsem se rozběhl a vzlétl do vzduchu. „Hej! Takami! Co se stalo?!" zařvala na mě nechápavě. „Ta jednota, ve které Dabi pracuje, je v plamenech!" zavolal jsem  k ní, ale dal jsem se už nestaral a latěl přímo k obchodu. Všiml jsem si jak se ihned po mých slovech rozběhla stejným směrem, ale byla mnohem pomalejší než já. Nečekal jsem na ni. Bůh ví, co se tam stalo. Co se mohlo stát Dabimu? Machl jsem křídly.

Konečně jsem to zahlédl. Celý obchod byl v modrých plamenech a lidé kolem jen vyděšeně přihlíželi. Slyšel jsem houkat sirény hasičských aut. Z budovy se ozvalo děsivé zaskřípání a hlasitá rána. Zatl jsem zuby. Přece tam nemůžu jen tak vletět. Do ohně. Ruce jsem zatínal v pěst tak moc až se mi nehty zařezávaly do kůže. „Dabi!" zaslechl jsem divčí hlas. Očima jsem hledal v davu přihlížejících osobu, která vykřikla jeho jméno. Toga se rvala dopředu. Znovu se ozvalo zaskřípaní budovy. Zavřel jsem oči. Nevím proč, ale na mysl my vyskočila vzpomínka na psa, pro kterého jsem skočil po hlavě z útesu a zachranil ho. Ten den jsem začal věřit tomu, že jsem hrdina a jestli teď nic neudělám, budu se za to proklínat do konce svého života. Znovu jsem otevřel oči. Tentokrát jsem v nich měl odhodlání a sílu někoho zachránit. Povolil jsem pěsti. Ve vzduchu jsem se otočil hlavou dolů. Křídlama jsem párkrát zabral ve větru, abych nabral rychlost.  Těsně před střechou jsem dal jedno ze svých křídel před sebe a bokem narazil do stěny, která se okamžitě propadla. Ocitl jsem se v modrém pekle. Na zemi se válely čtyři nehybná těla. Jedno jsem poznal hned. Dabi ležel na zádech a zdálo se, že pozoruje nebe. Opatrně jsem ho nadzvedl do náruče. Cítil jsem jak jeho hlava klesla na mou hruď. „Výdrž." šeptl jsem. Zbývající těla na tom byla příšerně. Hluboko pod spalenou kurkou byly kdysi lidé, ale teď tam není nic jiného než smrt. Roztahl jsem křídla a opustil obchod tou samou cestou jakou jsem se sem dostal. Skrz strop. Nevšímal jsem si davu lidi ani volající Togy. Musel jsem ho okamžitě dostat za moji mámou, která mu může pomoct. Vím, že kdybych ho vzal do nemocnice, chtěli by vidět jeho rodiče, ale jelikož si to Dabi nepřeje, bude tohle pro nás oba jednoduší varianta.

Neměl jsem čas přistávat před vchodem do paneláku a běžet po schodech s Dabim v náručí nahoru. Místo toho jsem doletěl přímo na náš balkon. Prudce jsem otevřel balkonové dveře a vběhl do obýváku. Matka nadskočila leknutim. „Mami, prosím tě rychle." položil jsem jeho nehybné tělo na gauč. „Co se mu zase stalo?" vyděšeně vyběhla z kuchyně. „Nevím, vytáhl jsem ho z hořicích trosek obchodu, ve kterém pracoval." ustaraně jsem si ho prohlédl. „Pusť mě k němu." odstrčila mě matka. „Říkal jsi z hořicích trosek?" optal se mě zaujatě. „Ano." přikývl jsem. „Na to, že byl v ohni nemá skoro žádné popáleniny." prohlédla si jeho ruce pozorně. Dabi je samé překvapení. Usmál jsem se nad tou myšlenkou. „Podal bys mi prosím tě ze skříňky moji kabelu s mastičkami?" obrátila se na mě matka. Přikývl jsem a šel jsem pro ni. Donesl jsem ji černou tašku plnou nejrůznějších mastiček, které matka vozí sebou na služební cesty k různým případům. Vytáhla z ní jednu a potřela ji Dabiho škrábance. „Na hlavě má otevřenou ránu, ale není to tak vážně jak to vypadá. Nejspíš ho něco udeřilo nebo spadlo na hlavu." informovala mě matka o jeho stavu. Polkl jsem. Proč se vždycky to špatně musí stát tobě, Dabi? Proč? Náhle se ozval zvonek. Vstal jsem a šel otevřít. Ve dveřích stala Toga. Věděl jsem přesně proč tu je. Jde se podívat na Dabiho. Bezeslov jsem ji pustil dál. Pokkusem vběhla do obýváku a klekla si před Dabiho tělo na gauči. Opřel jsem se o futra dveří. Měl jsem pocit, že bych tam teď jen překážel. Když se o jeho tělo matka postarala a obvázala zraněnou hlavu, odnesl jsem ho do svého pokoje a uložil do své postele. Toga mě požádala jestli by tu nemohla chodit každý den. Nic jsem nenamítal, protože jsem věděl, že jsi i její kamarád a že ti na ní záleží stejně tak jako na mě.