Memories

18

Pohled 3. osoby

„Sakra." zaklel šedovlasý muž a hodil doutník na zem. Nedokázal pochopit, proč se mu ten kluk ještě neozval. Má sice ještě měsíc a pár dní k dobru, ale ten kluk pořád není na dně. Nějakou dobu ho už pozoruje. Každý den se setkává s přáteli. Chodí spolu ven, smějou se a baví se. Přesný opak toho, co on potřebuje. Zatl pěsti. Musí nějakým způsobem zasáhnout...

Dabi

Každý den jsme navštěvovali s Hawskem jeho matku v nemocnici. Zatím o našem vztahu niko nevěděl a ani jsem to nikomu nechtěl oznamovat. Každopádně dnes máme v plánu jít do kina. Hawsk vybíral film, tak jsem zvědaví, na co půjdem. Jen doufám, že to nebude žádná slďárna. 

„Tak co, těšíš se?" optal se mě, když jsem si oblékál džíny. „Jasně, že jo." usmál jsem se a zapl si zip. Hodil jsem přes sebe svůj oblíbený kabát. „Jdem?" optal jsem se už připraveného Hawska. Lehce jsi mě políbil a přikývl. Vyšli jsme z baráku a vydali se ke kinu. Celou cestu jsem měl pocit, že nás někdo sleduje. Pořád jsem cítil něčí pohled na mých zádech. Možná jsem jen paranoidní. Vyzvedli jsme lístky. Hawsk koupil popkorn a šli jsme se posadit na svá místa. Pořád nemám nejmenší tušení, na co jdem, akorát je tu na můj vkus dost zamilovaných páru. Zhasla světla a začalo promítání. Po několika reklamách se konečně spustil film. Natáhl jsem se rukou pro popkorn ve stejný okamžik jako Hawsk. Usmál se na mě.

...

Vyšli jsme z kina. Film nebyl nakonec tak špatný, jen mě štvalo, že jsem mu nemohl dát ani pusu. Příště se na to budeme dívat doma. Šli jsme ulici bok po boku. „Zajdem ještě někam, třeba na večeři?" navrhl. Přikývl jsem. Odvedl mě do jedné z restaurací, která byla hned přes cestu. Po nějaké chvilce vybírání jsme si konečně objednali jídlo. Jenže on to prostě nemůže být normální večer s přítelem v restauraci. Vždycky, když jsem alespoň trochu šťastný, musí mi to něco překazit. Když jsem si do úst dával nudle, proletělo sklem restaurace něčí tělo v plamenech. Ten oheň jsem znal až moc dobře. Beze slov jsem vstal ze židle a nejrychlejším možným způsobem od tama zmizet. Bohužel pro mě už bylo pozdě. Dveře restaurace se otevřely  a v nich stál můj otec. Pro některé hrdina, ale pro mě tyran, který nezná soucit. Hawsk okamžitě pochopil mé chování. Otec došel k hořícímu tělu, které tu vletělo oknem ještě před ním. Zvedl muže do vzduchu  a vynesl ho ven , kde už čekala policie a padoucha zatkla. Naše pohledy se na chvíli střetly. V jeho očích se na chvíli objevil strach, ale rychle ho vystřídal hněv. Vyšel jsem na ulici a snažil jsem se od tama dostat pryč dřív než by ho napadlo mě zastavit. Nemám nejmenší tušení, co by mi byl schopný udělat a ani jsem to neměl chuť zjišťovat. Stratil jsem se v davu přihlížejících lidí a odbočil do vedlejší uličky. ,,Sakra!" zaklel jsem. To si ze mě dělá srandu? Otec stál přímo přede mnou. Ruce měl založené na prsou a na tváři se mu rýsoval naštvány výraz. Obrátil jsem se na patě, abych mohl utec, ale on mě chytil za rameno a přirazil ke zdi.  ,,Ty malý parchante." zavrčel na mě. Já se však jen pobaveně ušklíbl. Oba jsme ve stejný okamžik použily svojí schopnost. Náš oheň se od sebe odrazil a nás exploze odhodila na protější zdi budov. ,,Máš, co jsi chtěl. Syna, který dokáže ovládat svojí schopnost." procedil jsem mezi zuby s úsměvem. ,,Chtěl jsem hrdinu ne budiš k ničemu jako jsi ty!" zařval na mě a poslal ke mně další ohnivou kouli. Jen tak tak jsem se ji vyhnul. ,,Jsem to, co jsi ze mě udělal a s tím se smiř." pronesl jsem ledově klidným hlasem. Natáhl jsem k němu ruku, ze které okamžitě začaly šlehat modré plameny, ale otce to nezastavilo. Přišel až ke mně a chytl mě pod krkem. „Zničím tě ať mě to stojí cokoliv." zesílil stisk na mém krku. „A-a já to slib-buju, že tě jednou po-orazím." usmál jsem se na něj a pak se změnil na na hmotu, která se roztekla po jeho ruce a sklouzla po zdi dolů do kanálu. 

Endeavor

Vztekle jsem bouchl do zdi paneláku. Ten idiot zase utekl. Jen nemůžu přijít na to jak to udělal. Kdyby to byl můj syn, kterého jsem vychoval, jistě bych byl na něj pyšný,  ale takhle je to jen další padouch, co vše ničí. Však já toho malého parchanta srovnám. Když jsem vycházel z vedlejší uličky, málem jsem srazil kluka s křídly. ,,Nemotej se tu." napomenul jsem ho šel dál. ,,Já se nemotám, jen jsem na vás čekal." doběhl mě s rukama za hlavou. ,,Tak si běž čekat na někoho jiného." zavrčel jsem na něj a shodil na zem. Opravdu teď nemám náladu se bavit s nějakým děckem. 

Hawsk

Dopadl jsem tvrdě na zem, ale s přesvědčením, že příště získám jeho autogram. Stejně teď nemam moc času. Musím najít Dabiho. Když jsem přišel k té uličce, byl tam už jen Endeavor. Procházel jsem hlavní ulicí, když jsem ho konečně zahlédl opřeného o zeď jednoho domu. Přišel jsem k němu. ,,Jsi v poho?" starostlivě jsem se ho optal. ,,Jo, jen jsem unavený." přikývl. ,,Ukaž, odnesu tě domů." vzal jsem ho do náruče. ,,Co to kruci děláš?! Vždyť se mnou nepůjdeš celou cestu až domů!" začal se bránit. ,,Kdo řekl, že půjdu." šibalsky jsem se na něj usmál. ,,Víš, že tě miluju, ale jestli se mnou poletíš zabi-". Nečekal jsem až dokončí větu a vznesl se do vzduchu. ucítil jsem jak se mě křečovitě drží. Podíval jsem se na něj. Hlavu měl opřenou o mojí hruď a zavřené oči. ,,Až zase budeme na zemi, zabiju tě!" začal mi vyhrožovat. Usmál jsem se. Po chvíli jsme přistáli na střeše našeho paneláku. Dabi mě okamžitě  pustil a dopadl na zem. ,,To máš opravdu takový strach z výšek?" nevěřícně jsem se ho optal. ,,Jen když nestojím pevně na zemi." odpověděl mi, když se postavil na nohy. ,,Tak já si tě příště vezmu na záda." zavtipkoval jsem a dal mu pusu na čelo. ,,Opovaž se." hodil po mě vražedný pohled. 

Konnichiwa lidi! 😁❤️

Nejdřív bych se vám chtěla omluvit za čekání na další kapitolu, ale nemám teď nic předepsaného, tak budu vydávat jen u mé druhé knížky a pokusím se tady dohnat ten skluz 😅

A teď bych vám opravdu, ale opravdu moc chtěla poděkovat, protože tahle knížka má 1,01 K přečtení! To je prostě...WOW! 😲❤️

Jste opravdu úžasní ❤️❤️❤️

Moc, moc děkuju 🤗❤️

A ještě něco, chtěla bych vám poděkovat za ty spami hlasů, které mi přes víkend přišli 😅❤️