Memories

5

Dabi

Procházel jsem temnou uličkou města. Dost mě překvapilo, že to proběhlo celkem v klidu. Myslel jsem, že se s otcem zase pohadame, ale ne. „Heh." usmál jsem se nad tím. Teď nemám kam jít. Nemám skoro žádné peníze. Nic. Jsem nula. Náhle jsem si však vzpomněl na Hawska. Byl jsem kámoš na prd. Vždyť ani nevím kde bydlí. Od té doby, co se dostal na A.U. jsem se sním nebavil. Vím, že chodil každý den kolem našeho baráku, ale nezavolal jsem na něj a nepozdravil ho. Posadil jsem se na chladnou lavičku, která byla osvětlená jen chabým světlem pouliční lampy. Pohledem jsem přejel své obvazané ruce. Nenávidím ho za to. Na mysl mi vyskočily všechny vzpomínky na matku, bratry a sestru. Byly to jediné krásné vzpomínky, které mám. Do očí se mi vrhly slzy. Stekly po mých zjizvených tvářích a dopadli do klína. Nedokázal jsem už dále snášet všechnu tu bolest a ponížení. Ani pro malého Shota. Ale musím na ně zapomenout, tak jak oni zapomenou na mě. Jsem přece nic. Utřel jsem si slzy. Zítra půjdu před školu a budu doufat, že se semnou bude ještě Hawsk bavit.

...

Od rána jsem ještě nic nejdl a žaludek se neustále dožadoval svého. Došel jsem až k hlavní budově A.U.. Bylo tu pusto a tak jsem si sedl na lavičku pod stromem. Nečekal jsem moc dlouho a ze dveří střední školy vyběhli první žáci. Po chvíli jsem si ho všiml. Teda jeho červených křídel, ne která nelze zapomenout. Vstal jsem, popadl batoh a vyrazil jsem za ním s rukama v kapsách. „Ahoj." pozdravil jsem ho. „Ahoj, kdo jsi?" odpověděl mi, když se otočil od partičky kluků a zkoumavě si mě prohlíd. „Dabi." trochu zaraženě jsem se mu představil. Hawsk zůstal nehnutě stát. „P-paní, od kdy nosíš černé vlasy." ukázal na ně prstem. „Co?" neměl jsem vůbec tušení o čem to mluví. „No máš černé vlasy. Ty o tom nevíš?" zmateně se na mě podíval. Zakroutil jsem hlavou. „Počkej." odvrátil se odemě a očima hledal někoho v davu. „Hej Togo! Můžeš na chvili!" zavolal na jednu holku. „Co se děje?" přiběhla. „Můžu si jen půjčit tvé zrcátko? Tady kámoš potřebuje vidět své vlasy." ukázal na mě Hawsk prstem. „Proč, vždyť jsou dokonalé jako on." při těch slovech si dala ruce před obličej. Trochu jsem se začervenal. Nikdo mi dlouho neřekl, že jsem dokonalý, tak mě to asi trochu vzalo. „Díky." usmál jsem se. „Na tady máš." natáhla ke mně ruku se zrcátkem. Když jsem si ho však chtěl vzít, vytáhl se mi omylem rukáv troch víš a odhalil moji obvazanou ruku. Hawsk mě za ní okamžitě uchopil. Sykl jsem bolesti. „Kdo ti to dělá?" starostlivě se na mě podíval. „To nic." odstrčil jsem ho a popadl zrcátko. Blonďatá holka na mě zůstala jen vyděšeně zírat. Nezaujatě jsem se podíval do zrcátka. Opravdu jsem měl černé vlasy. Nejspíš za to můžou ty modré plameny. „Jak jako nic?" zamračil se na mě Hawsk. „Pochop, že je to už minulost a že se v tom nechci hrabt." odsekl jsem mu. „Dobré." zvedl ruce do obranného gesta. „Ale měl bys nám to říct." upozornila mě dívka. „Jinak já jsem Toga, Toga Himiko." představila se mi s úsměvem. „Dabi." odpověděl jsem ji stejně jako Hawskovi. „Myslela jsem jméno." poznamenala. „Jsem Dabi." zopakoval jsem to. „Hele Takami, je ten tvůj kámoš v poho?" nahla se k němu blíž, tak abych to neslyšel. „Jo, jen chce, abychom mu říkali přezdívkou." odpověděl ji Hawsk. „Aha, těší mě Dabi." usmála se. Teprve teď jsem si všiml jejich ostrých špičáku. Připomnělo mi to upíra nebo něco takového. Celkem by mě zajímalo, co je její schopnost. „Mě také." pokusil jsem se o úsměv. „Co jsi to vlastně potřeboval?" vrátil se k původnímu tématu Hawsk. „Jo, chtěl jsem tě požádat jestli bych u tebe nemohl na nějakou dobu zůstat, nevím ke komu bych šel." pokrčil jsem rameny. „Klidně, ale musíš mě nechat ošetřit ty tvá zranění. Nebo alespoň moji matku." jednou rukou mě přátelský poplacal po zádech. „Jdeš?" obrátil se na Togu, která přikývla a rozběhla se za námi.

NikolaJankov881

Chtěla bych vám moc poděkovat, protože jsem se poprvé na wattpadu umístila na 1. místě s tagem dabi. Sice jen z 24 příběhů, ale mám z toho neuvěřitelnou radost. Děkuju ❤️❤️