Memories

3

Dabi

Vstal jsem z postele, celé mé tělo pulzovalo bolestí. Včera jsem zase dostal od otce pořádnou ránu do břicha. Jenže moje schopnost ne a ne se probudit. Krom malého plamene na ruce, nic nedokážu. Alespoň, že sourozenci se mají dobře. Hlavně Shoto. Tajně jsem vyšel ven. Eagl už na mě čekal. Oba jsme se vydali cestou k naší oblíbené vyhlídce. Posadili jsme se na lavičku a rozhlíželi jsme se po městě. Byl tu klid. Snad jen jedna stará paní seděla na vedlejší lavičce se psem, který pobíhal okolo ní.

Eagl

„Jsi v poho Touy- ." zarazil jsem se. „Vlastně Dabi?" opravil jsem své poslední nedořečené slovo. „Jo." usmál se, ale jeho tělo jasně říkalo opak. Přes obvazy sice nebyli vidět všechny ty rány, ale věděl jsem, že mu to dělá starosti. A tím pádem mám starosti i já. „Pomoc!" ozvala se stará žena a vyděšeně zírala ke srazů vyhlídky. Okamžitě jsem si všiml psa, který padal dolů. Neváhal jsem ani vteřinu. Shodil jsem na zem bundu a pohlavě se vrhl že srazu. Zavřel jsem oči. Tohle byl můj druhý let. Tiše jsem doufal, že se nezabořím do země vedle psa. Ucítil jsem jak mě křídla nadnesla. Otevřel jsem oči, párkrát mávl křídly a nathl se pro padající zvíře. Otočkou jsem zase výletěl přímo vzhůru k paní. Dabi na mě jen udiveně zíral. „Oo, děkuju chlapče." usmála se stará paní, když jsem jí už na zemi předával psa. „Letaš jako sokol. Přímo po hlavě." pohladila mě po vlasech a i se psem odešla. „Jdem Dabi?" usmál jsem se plný nadšení z komplimentu a snovým návrhem na moje hrdinské jméno. „Byl jsi úžasný." poplacal mě po zádech Dabi, když se konečně probral z menšího šoku. „Vidíš už je z tebe hrdina." usmál se. „Myslíš, že by mé super hrdinské jméno mohlo být Hawsk?" optala jsem se nejistě. Dabi se na chvíli zapřemýšlel. „Myslím, že lidem víc připomínáš sokola než orla. Takže jo." nakonec rozhodl. Byl jsem pyšný, že jsem si konečně vymyslel své hrdinské jméno. Zase už jsme došli k Dibiho domu. Rozloučily jsme se a já pokračoval svou cestou.

Tiše jsem otevřel dveře bytu. Do háje. Pomyslel jsem si. V obýváku hrála televize, takže otec je pravděpodobně vzhůru, ale ne při smyslech. Vyzul jsem se a odložil si bundu. Chtěl jsem jít do pokoje, ale jeho drsný hlas mě zastavil. „Pojď sem ty fakane!". Odhrnul jsem záclonu a vešel do obýváku. „Ano tati?" doufal jsem, že chce pouze peníze nebo něco takového. „Co jsi dnes dělal?" zašklebil se. „Skočil po hlavě pro psa z útesu!" pochlubil jsem se, ale než mi došlo komu, mé křídlo zakrylo mou tvář a tak zabránilo otci mě udeřit. „Co jsem ti o tom do prdele říkal? Ty jsi demon!" uchopil mě za křídlo a zhruzou v očích si mě prohlížel. „Ne, já jsem hrdina!" odporaval jsem mu. „Co to žvaníš ty fracku?! Hrdinové jsou idioti!" ušklíbl se. Vším jsem si, jak se jednou rukou natahuje pro nůž na pečivo, který ležel na stole vedle chleba. „A hrdinové také umírají." jeho tvář se ponořila do stínu. Náhle někdo práskl dveřmi. Do obývacího pokoje vtrhla matka. Opilý otec se na ní jen zlostně usmál. „Vidíš, co jsi mi to sem dovlékla za mutanta? Chlapec co má křídla a myslí si, že je nějaký hrdina." rozesmál se. „Poslouchej Haku, odlož ten nůž a pojď si lehnout." snažila se mu matka domluvit, jenže on k ní došel a jednou rukou ji chytl pod krkem. „Ty mi budeš říkat čupko, co mám dělat?!" zařval na ni. V jejích očích se zaleskly slzy. Otec vymrštil ruku s nože směrem k matčinému hrudníku. Vyděšeně jsem to pozoroval a bez toho, abych si něco uvědomoval, peří opustilo mé křídla a vytvořilo bariéru před matkou. Nůž se roztříštil na malé košíčky, které zasáhly otce. Jako by na lusknutí prstů se skácel k zemi. Byl mrtvý. Z očí se mi začaly valit slzy. Právě jsem zabil vlastního otce. Dopadl jsem na kolena. Mezitím se mi červené peří jedno po druhém vracelo zpět. Matka jen vyděšeně stala a zírala na otcovo nehybné tělo. Přešla opatrně ke mně a vtiskla mě do pevného objetí. „Promiň Keigo. Promiň." rozbrečela se do mého ramene.

NikolaJankov881

Doufám, že se vám příběh zatím líbí a omlouvám se za případné chyby 😁