Memories

16

Dabi

Probral jsem se. Hlava mě neuvěřitelně bolela a každý menší zvuk mi byl nepříjemný. Vstal jsem z postele, hodil přes sebe tričko a šel si umýt obličej do koupelny. Stal jsem před zrcadlem a díval se na svůj poraněný krk. Všechno se to ještě zhoršilo od té doby, co jsem zase použil svoji schopnost. Nabral jsem do ruk vodu a chrstl jsem si ji na obličej. Neměl jsem po ránu žádný obzvlášť velký hlad, ale i tak jsem se vydal navštívit kuchyňi. Hawsk tam zrovna chystal snídani. Vypadalo to, že smaží lívance. Posadil jsem se na židli u stolu. Marně jsem se snažil ve vzpomínkách zjistit, co jsem včera dělal. Vím, že jsem byl ve městě a procházel jsem se mezi stánky a doma jsem otevíral jedno víno. No a pak bum! Mám jedno obrovské okno. „Hej, Hawsku." oslovil jsem ho ještě rozespale. „No?" otočil se ke mně. „Kdy ses vrátil domů a co jsem dělal?" optal jsem se ho. Hawsk se na chvíli zarazil. „Vrátil jsme se okolo půl druhé ráno? Plus mínus." pokrčil rameny a pokračoval dál. „Ty jsi seděl na gauči v obýváku a v ruce jsi držel snad už třetí víno, které jsem ti vzal." odmlčel se. „A pak jsi mě odvedl asi do pokoje." přikývl jsem nad tím. „Jo." taky přikývl. „Hele, co si dáš k těm lívancům?" otočil se ještě jednou na mě, jenže omylem shodil jeden talíř na zem. Musel jsem se při tom hlasitém zvuku chytit za hlavu. „Ty vole, mohl by jsi být opatrnější!" naštvaně jsem po něm štěkl, ale nebyl to zrovna nejlepší nápad a moc mi to od bolesti hlavy nepomohlo. „Promiň. Počkej donesu ti prášek." omluvil se a zmizel někde v obýváku. „Tsk." nenávidím kocovinu. „Tady máš." napustil mi do skleničky vodu a natáhl ke mně ruku s bílým práškem. Neochotně jsem ho zapil. Upřímně jsem čekal, že to já se budu muset starat o Hawska, ne on o mě. Vypadal jako by se alkoholu ani nedotkl.

Hawsk

Nedokázal jsem mu říct celou pravdu. Vím, že krom přátelství ke mně nic necítí. Jenže včera...včera byl jiný. Pořád cítím jeho rty na těch mých. Každá myšlenka na něj, mě mučí. Už se od něj nedokážu dál držet odstup. Zvonění telefonů a naštvaný Dabiho hlas mě vytrhl z myšlenek. „Kruci, zvedni to, nebo to vyhodím z okna!" držel se Dabi zase za hlavu. „Jo, jo." popadl jsem telefon. Volalo mi neznáme číslo. Opatrně jsem to zvedl. „Prosím?" optal jsem se. „Dobrý den, mluvíme s Kiegem Takamim?" ozval se starostlivý ženský hlas. „Ano, děje se něco?" nervózně jsem přešlápl na místě. „Včera večer jsme museli vaší matku Ketrin Takami hospitalizovat v nemocnici." oznámila mi. Zůstal jsem po těch slovech nehnutě stát, jako solný sloup. „Halo? Jste tam?" ozvala se z telefonu žena. Nedokázal jsem ji odpovědět. „Za chvíli budu v nemocnici." řekl jsem pevným hlasem a popadl z věšáku bundu. Dabi na mě sice něco volal, ale já ho neslyšel. Nechtěl jsem ho teď slyšet. Vyběhl jsem z baráku a vzlétl jsem do vzduchu. Měl jsem o mou matku velký strach. Nechtěl jsem o ní přijít. Zůstal bych tu sám. Zvlhly mi oči, ale já si toho nevšímal. Za nedlouho jsem přistál před nemocnicí. Vběhl jsem dovnitř k recepci. „Dobrý den, kde můžu najít Katrin Takami?" udýchaně jsem se zeptal paní, která stála za pultem. „A vaše jméno?" optala se mě nevěřícně. „Kiego Takami, její syn." odpověděl jsem ji. „Dobře, pojďte za mnou." kývla hlavou a vedla mě chodbou k pokojům s pacienty. Výtahem jsme dojeli až do patra s jednotkou intenzivní péče. Dovedla mě k jednomu z pokojů. „Vaše matka je v kómatu. Její životní stav momentálně není v ohrožení, ale není ani vyloučené , že se neprobere." usmála se smutně na mě sestřička a otevřela mi dveře. Vešel jsem dovnitř. Matka nehybně ležela na nemocničním lůžku a kolem ní bylo spoustu přístrojů, které hlídali její životní funkce. Sedl jsem si na stoličku vedle ní a chytl jsem ji za ruku. S úsměvem na tváři jsem si prohlížel její světlý obličej. „Nesmíš mě tu nechat." zašeptal jsem k ní. Po tváři mi stekla slza, která dopadla na mou ruku.

Za nedlouho jsem se zvedl. Utřel jsem si slzy a vydal se domů, ale tentokrát pěšky po svých. Potřeboval jsem někoho, kdo mě vyslechne. Někoho, komu to nebude jedno. Otevřel jsem dveře bytu. První, co jsem uslyšel byl Dabiho naštvaný hlas. Ptal se mě, kde jsem byl. Mlčky jsem odešel do pokoje. Chtěl jsem zavřít za sebou dveře, ale jeho ruka je chytla. Vešel ke mně. Stali jsme na proti sobě. Koukal se mi do očí a něco mi stále opakoval. Jenže já nedokázal myslet na nic jiného. Jeho rty byly tak krásné. Bezmyšlenkovitě jsem ho chytl za bradu a natáhl se ke jeho sladkým rtům. Spojil jsem je. Ztichl, ale nereagoval. Zklamaně jsem se odtáhl. Možná jsem měl víc ovládat své city a tohle by se nestalo. V jeden den přijdu o dvě osoby. Dabi zůstal stát a překvapeně mě pozoroval. Nezdálo se, že by chtěl něco udělat nebo říct. Chtěl jsem tedy kolem něj projít do obýváku, jako by se nikdy nic nestalo. Náhle jsem na svém boku ucítil jeho ruku, která mě zastavila.

NikolaJankov881

Trocha napětí na konci kapitolky...😏❤️