Memories

14

Dabi

Pomalu jsem otevřel oči, do kterých mě ihned zasáhly ostré sluneční paprsky. Párkrát jsem zamrkal než jsem se kolem sebe rozkoukal. Ležel jsem v Hwskově pokoji, už zase. Chtěl jsem se posadit, ale hlavou mi projela ostrá bolest. „Kss." zasyčel jsem bolestí a chytl se za hlavu oběma rukama. Proč ještě, žiju? Já-já měl jsem umřít! Jako ti ostatní lidé, co tam byly. Do očí se mi z ničeho nic vrhly slzy. Jsem vrah. Obyčejný vrah. „Proč?" otázka, která mě sužuje snad už celý můj život. Proč chtěl mít ze mě otec hrdinů? Proč se semnou začal Hawsk bavit? Proč jsem je zabil? Proč? Byl jsem zase na dně. Potopil jsem se hluboko pod vodu a nemůžu vypalavat nad hladinu, abych se nadechl. Klesal jsem pomalu k temnému dnu.

Z myšlenek mě vyrušilo vrznutí dveří, ve kterých stal Hawsk. Můj anděl s krvavě rudými křídly. Rychle jsem si utřel slzy a umál  se na něj. „Konečně ses probral." uvítal mě s úsměvem. „Jak dlouho jsem spal?" opatrně jsem se ho zeptal. „Skoro dva dny." usmál se na mě. „Jak ti vlastně je?" optal se mě náhle starostlivě. „Jo, fajn." mírně jsem kývl hlavou a pokusil se znovu posadit. Tentokrát se mi to podařilo bez belesti. Podíval jsem se Hawskovy do tváře. Poznal jsem, že ho něco trápí. „Děje se něco?" připadám si naráz celý jaksi přecitlivělý. Takhle jsem se ptaval jenom Shoto. Doufám, že je na něj otec hodnější než na mě. „Jen mi celou dobu vrtá hlavou, kdo to způsobil, kdo zapálil obchod a celkově či to byla schopnost." pokrčil nezaujatě rameny. Chvíli jsme oba mlčely než jsem mu konečně odpověděl. „Za to můžu já." sklonil jsem hlavu k zemi. Hawsk na mě jen bezeslov zíral. Nedokázal jsem z jeho pohledu přečíst jestli má strach, nebo je šťastný. „Ne... Za to můžou ti padouši, ty máš jen štěstí, že ses tam taky neuškvařil jako oni." snažil se mi to rozmluvit, ale sám si nebyl jist svými slovy. „Byl jsem to já! To já jsem ten padouch!" zařval jsem na něj. Zase jsem se neovladl. Chytil jsem se rukama za vlasy. Zase mi zvlhly oči. „Co se tam teda stalo!? Já to nevím!" vrátil mi to stejným tónem hlasů Hawsk. Po tváři mi stekli slzy. Před očima mi probíhala každá chvilka  v ten den, kdy jsem zapálil obchod. Každý moment jsem viděl jako by to bylo reálné. Jako by se to dělo právě teď. Cítil jsem na sobě kapky krve, která patřila prodávačce. „Já-já nemůžu." zvlykl jsem. Nedokážu mu to říct. Nechci to všechno prožívat znovu. „Vypadni!" zařval jsem na Hawska. Nechci ho tu. Nechci mu ublížit. Hawsk mě bez jediné připomínky poslechl.

Hawsk

Netušil jsem, že ho to tolik vezme. Vždyť jsem ani nevěděl, co se to v té pitomé jednotě stalo?! Posadil jsem se na gauč. Po chvíli ticha se otevřely dveře mého pokeje. Dabi šel přímo ke mně. Nebylo na něm znát jediná stopa po tom, co se stalo před necelými pěti minutami. Byl to zas on. Tichý, nezaujaty kluk, kterému je vše ukradené. Posadil se vedle mě. Nic jsem neříkal. „Já." začal nejistě. „Chtěl jsem zachránit prodavačku před dvěma padouchy. Jednoho jsem udeřil a druhého spálil na popel. Jenže ten první se dost rychle probral a než jsem se nadál..." zádrhel se. Všiml jsem si jak zatiná pěsti. „...podřízl ji hrdlo. Obě těla jsem taky spálil v návalu vzteku a pak mě něco udeřil do hlavy a víc nevím." pokrčil rameny. „Měl jsem to nechat na hrdinech a zůstat schovaný v koutě místnosti. Místo toho jsem zabil a zničil všechno, co bylo v mém dosahu." povzdechl si. Dostal jsem chuť ho obejmout, ale nemůžu. Ne pro naše přátelství.

NikolaJankov881

Přiznávám, zase se tu neděje nic zvláštního, ale snad to pár kapitolek přežijete 😁😅

Jinak mám takový nápad na další knížku🤔. Byla by to zase fanfikce na BNHA, ale tentokrát ship BakuDeku. Měl by někdo zájem? Samozřejmě bych se víc věnovala Memories a tam tu druhou psala podle času😉.

Děkuju za každou podporu, jste opravdu úžasní 😘❤️

Děkuju, děkuju a ještě jednou velké děkuju!!! ❤️❤️