Memories

19

Dabi

Uplynul další nezajímavý týden. Teda jen pro mě. Hawsk chodil do školy a já trčel sám doma. Už jsem se ani nepokoušel hledat novou práci. Při svém štěstí bych to tam zase všechno spálil na popel. Blíží se k druhé hodině odpoledne. Tak nějak končí škola. Asi mu půjdu na proti, už opravdu nevím, co bych tu měl dělat. Popadl jsem kabát, obul se a vyšel z bytu. Přišel jsem právě v čas. Hawsk se loučil se spolužáky, které jsem moc nemusel, protože s níma trávil celé dopoledne. Ale nežárlím na ně. Jsou to jen jeho přátelé. Doufám. „Ahoj Dabi." pozdravil mě. „Ahoj." kývl jsem hlavou. „Letíme domů?" mrkl na mě Hawsk. Ještě jednou se mě zeptá, jestli bych nechtěl letět a slibuju, že se nedožije zítřka. „Znám jen jedno místo, kam bych s tebou letěl." ušklíbl jsem se. „Jak si přeješ." oplatil mi úsměv. „Ale nejdřív se stavíme do nemocnice za matkou." rychle dodal. Nic pro ti tomu nemám, ale bude ji stejně jako včera. „Dobře." přikývl jsem. Rozešli jsme se mlčky nejkratší cestou k nemocnici. Nemám to tam moc rád. Je to tam až moc děsivě bílé. Nedokážu si představit, že bych tam měl strávit dva dny natož několik týdnů. Vešli jsme do budovy k recepci. Hawsk nahlásil naše jména a sestřička nás zavedla na stejné patro jako každý den. Šli jsme po chodbě, když proti nám šel jeden s doktorů. Jeho účesané šedé vlasy a kulaté brýle mi okamžitě připomněli toho chlápka, který mi nabízel nějakou špinavou práci. Když jsme ho míjeli usmál se na nás a kývl na pozdrav. Co tu do prčic chce? Neříkej mi, že padouch pracuje v nemocnici?! To nedává smysl. „Jsi v pohodě?" vytrhl mě z dumaní až Hawskův hlas. „Jo, jasně." přikývl jsem mu rychle. „Tak pojďte dál." otevřela nám sestřička dveře pokoje. Oba jsme vešli dovnitř. Hawsk se posadil na židli, které byla vedle postele a já se opřel o bílou stěnu. Kolem jeho matky stáli přístroje, které neustále pipaly. Pořád je v kómatu, ale prý je to s ní lepší. Teda podle doktorů. Chvíli jsme tu tiše setrvali, když se náhle Hawskova matka pohla. Začala sebou třepat. Z pusy ji vytekla pěna a přístroje začali pipat jako šílené. Okamžitě jsem vyběhl na chodbu zavolat nějakou sestřičku mezitím, co Hawsk na ni jen vyděšeně zíral. „Potřebujeme někoho na pokoj 112!" zařval jsem na chodbě. Okamžitě z vedlejšího pokoje vyběhla sestřička a odněkud se tu vzal i doktor. Oba doběhly do pokoje. Hawskovy pokynul, aby se teď na nějakou chvíli vzdálil. Sedli jsme si tedy do křesel, které byly postavené na chodbě.

Hawsk

Vyděšeně jsem zíral na matku, která sebou házela na posteli. Kolem úst se ji tvořila pěna. Do očí se mi vrhly slzy. Co mám do prdele dělat?! Křečovitě jsem svíral madlo nemocničního lůžka. Do místnosti vtrhl doktor. Začal něco říkat sestřičkam, které mu byly v patách. Jedná mě chytla za ramena a odvedla mě na chodbu. Zhroutil jsem se do křesla a Dabi vedle mě. „To bude dobrý." zašeptal mi do ucha, když mě objal. Nezbývá než doufat, že to bude dobré.

Nevím už ani jak dlouho tu sedím. Hlavu mám opřenou o Dabiho rameno. Konečně se otevřeli dveře pokoje, ve kterém byla i moje matka. Doktor nas okamžitě vyhledal očima. Došel k nám. Postavil jsem se. „S velkou..." začal doktor. Ať je to s radostí. To bylo moje jediné přání. „...lítostí vám oznamuju, že vaše matka je po smrti. Nemohli jsme nic dělat. Záchvat a srdeční zástavu nezpůsobilo její fyzické zdraví, ale někdo ji pravdě podobně otrávil. Pokud vás můžu požádat, zůstaňte tu ještě chvíli. Policie tu bude co nevidět." usmál se konejšivě doktor. Když se k nám otočil zády, dopadl jsem na sedačku k Dabimu. Slzy mi začaly stékat po tvářích. Dabi mě pohladil po zádech. Podíval jsem se na něj s očekáváním, že mě útěší, ale i on se jen tak tak držel, aby se nerozbrečel.

Dabi

Po chvíli dorazila i policie. Vyslechla si naše výpovědi. Samozřejmě jsem jim neřekl o tom divném chlapkovy, kterého jsme tu potkali. Teď mi je jasné, co tu dělal. Měl jsem pravdu, doktor určitě není, ale v jedech se jistě vyzná. Vyřídím si to s ním osobně a bude to. Při nejhorším budu mít na účtu další spalenou mrtvolu.

...

Hawsk otevřel dveře bytu. Oba jsme vešli dovnitř. Bylo tu děsné ticho. Zamířil přímo do obýváku a sedl si na gauč. Ruce si opřel o kolena a hlavu svěsil mezi ramena. Já jsme vešel teď už do našého pokoje. Z šuplíku jsem vyhrabal lísteček s číslem, který jsem stále nevihodil. Naťukal jsem do mobilu číslice a vytočil. Nikdo to, ale nezvedal až to nakonec spadlo do hlasové schránky. „Ty pošahanej šmejde. Co si o sobě kurva myslíš?! Proč jsi zabil matku mého přítele?" vypadlo ze mě. Snad si tu hlasovku přehraje. Slibuju, že si toho šmejda najdu a pak ho osobně spálím na popel. Naštvaně jsem hodil lísteček zpět do šuplíku a šel za Hawskem. Musím ho přivést na jiné myšlenky.

NikolaJankov881

Omlouvám se, ale poslední týden jsem trochu bojovala se školou, takže jsem moc nestíhala vydávat natož psát další kapitoly😅

No, snad mi tu pauzu odpustite😁❤️

Jinak opět bych vám chtěla poděkovat, jsem opravdu ráda, že se vám ta knížka stále líbí❤️🤗