Memories

27

Hawsk

Je to už pár hodin, co Dabi odešel pryč a ještě se nevrátil. Ani mi nevolal. Začínám si o něj dělat starosti. Nervózně sedím na gauči v obýváku s mobilem v ruce a čekám jeho zprávu. Po chvilce mě to omrzelo. Natahl jsem se pro ovladač a zapl si televizi. Na prvním programu, který na mě vyskočil, byly televizní noviny. „Dnes v noci za začal hořet jeden z bytových domů..." hlásila reportérka. Moc jsem ji nevnímal, dokud se na obrazovce neobjevilo video s modře hořícím panelakem. V ten okamžik mi vyschlo v ústech. Co jsi to Dabi udělal? „..Plameny se hrdinům a hasičům do teď nepodařily dostat pod kontrolu a zatím je nezvěstný jeden můž. Ostatním obyvatelům bytů se podařilo utéct nebo byli zachráněni hrdiny." pokračovala reportérka přímo z místa  děje. Nebyl jsem schopen se ani pohnout. Můj mozek jako by ztratil kontrolu nad mým tělem. Vymrštil jsem se z gauče do stoje, popadl bundu a přes balkon jsem výlet do temně osvětleného města. Křídla mě unášely směrem k hořícímu paneláku. Nebylo těžkého ho najít. Všude kolem blikalo spoustu světel a modré plameny pohlcovali panelovou stavbu, jako by to byl had polikající ubohou myš, kterou pak stráví ve svém žaludku zatím, co bude spát.

Dabi

„Ano?" ozval se mužský hlas z telefonu. Podíval jsem se na sedící Togu vedle mě.  Zaujatě mě pozorovala. „Tu práci beru." odpověděl jsem pevným hlasem. „To mě těší. Jistě taky potřebuješ práci pro svou kamarádku, že?" bez menších pochyb mi zděluje přes telefon. Zajímalo by mě jak to může vědět. Znepokojeně jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem nezahlédl. „To by bylo fajn." odpověděl jsem mu stroze. Nechtěl jsem se vyptávat jak to všechno může vědět. Bylo mi to v celku jedno. „Dobře, za pět minut u vás bude tmavě modrá dodávka, která vás nabere." automaticky jsem přikývl ještě předtím než to muž zavěsil. „Za pár minut pro nas přijede dodávka." kývl jsem směrem k Toze. Ta se jen usmála a dal si spletala vlasy do dvou drdolu.

Hawsk

Konečně jsem doletěl k hořící budově. Všude kolem bylo spoustu lidí, hasičů, záchranářů a taky hrdinů, kteří se společnými silami snažily pomoct lidem v nouzi. Někde v davu jsem zahlédl i Endevorda, který si razil cestu mezi lidmi. Během okamžiku jsem stál po jeho boku. Zaplavila mě pocit štěstí a bezpečí. On je prostě úžasný. „Co chceš." zavrčel nepříjemně. „Pomáhat lidem jako ty." založil jsem ruce za hlavu a ktarce se na něj usmál, ale on tomu nevěnoval menší pozornost. Otočil se ke mně zády a rozešel se k vedlejší uličce, která byla osvětlená modrými plameny. Neřekl ne, z čehož jsem usoudil, že mužu jít za ním. Radostně jsem poskočil jako bych náhle ztratil všechny ztarosti o Dabiho.

Dabi

Po chvíli čekání se uličkou rozářila světla auta, které přijíždělo naším směrem. Zvedl jsem se ze země a sledoval tmavě modrou dodávku, jak zastavuje u nás. Řídila ji jakási zelená přerostlá ještěrka a vedle ní seděl chlápek v klobouku s maskou na obličeji. Polkl jsem. Stát se padoucehm není zase tak těžké jako stát se hrdinou. „Nastupte." pobidl nás bazilišek. Bez jakého koliv gesta nebo slova děkuju, jsem došel k zadní straně dodávky a chystal se jí otevřít, když ke mně náhle doletělo červené peříčko. Okamžitě jsem ho poznal. Patřilo Hawskovi. Ohlédl jsem se za sebe. V ulici stal Hawsk. „Do prdele!" ozvalo se z přední kabiny a z dodávky vylezl bazilišek s mužem v klobouku. „To jste nemohli pohnout, než sem dorazí hrdinové?" nevrle zamumla zelená ještěrka. „Kdybyste přijeli dřív, nepřišly by." oplatil jsem mu to lhostejným tónem. „Dabi!" vykřikl Hawsk. „Jsi v pořádku?" starostlivě se mě zeptal. S kamennou tváří jsem ho pozoroval. „Měl by ses rozhodnout na či straně stojíš." ušklíbl jsem se. Nečekal jsem ani, že mi odpoví hned. Nikdy by se nerozhodl pro mě. „Samozřejmě, že na tvoji." odpověděl mi po krátkém zaváhání. „Tak proč stojíš proti mě?!" neudržel jsem se a zařval na něj. On jen kývl rameny. „Ty ses rozhodl pro Endevorda! Vždycky se rozhodneš pro něj! Kdyby ses rozhodl pro mě, už dávno by jsi tu pitomou sázku prohrál! Jenže ty ne! Ty to prostě chceš vyhrát!" slova ze mě bezmyšlenkovitě vypadavala  a ostře se zabodavala do jeho srdce. Cítil jsem jak ho každé písmono, každé slovo, každá věta, pomalu dostává na kolena. Jak ho raní. Nehybně stal a s beldou tváří se na mě díval. „Jedem." zavelil jsem. Bazilišek se okamžitě vrátil za volant dodávky a já s Togou naskočil do dávky. Je zvláštní, jak člověk může v jeden okamžik někoho milovat, ale v druhý tu samou osobu nenávidět. Zavřel jsem dveře dodávky, která se okamžitě na to rozjela. Sledoval jsem ho okénkem, jak pořád hypnktyzovaně zírá na auto, které se od něj vzdaluje. Jeho pohled pronikal skrz karoserii auta a zabodaval se domě se slovy "Miluju tě". Nebo tohle si, alespoň nalhaval můj otupělí mozek. Měl jsem pocit naprosté bezmoce. „To bude v pohodě." usměje se na mě Toga, ale já, jako bych ztratil řeč. Nedokázal jsem ji nějak odpovědět. Jen jsem mlčky zíral do stěn dodávky.

NikolaJankov881

Tak je tu zase po delší době pokračování. Moc se omlouvám za to čekání...