Memories

26

Dabi

Rozrazil jsem dveře pokoje do kořan. Strnul jsem překvapením. Toga ležela na postely s rozepnutou košilí, se slzami v očích a nad ní se skláněl nějaký muž. Cítil jsem jak ve mně stoupá všechen ten vztek a jak mé tělo začalo pulzovat a hřát. Palelo to jako když mě plameny pohltily poprvé. „Dabi." vydral se z jijo hrdla. Na nic už jsem nečekal. Došel jsem k tomu muži a strhl ho zní. Vší silou jsem ho odhodil na zem jak nejdál to šlo. „Jsi v pohodě?" chtěl jsem ji chytit za rameno, když si sedla na kolena, ale ona před mou rukou ucukla. „Hoříš." špitla. „Promiň." pokusil jsem se o úsměv. „To je dobre." usmála se. „Ty buzno! Zatracená kurvo! Co to má znamenat?!" vrávoravě se postavil na nohy muž, který ji obtěžoval. Postavil jsem se z dřepu a došel k tomu muži. Bez menšího zaváhání jsem mu vrazil pěsti do ksichtu. „Co si to osobě, do prdele, myslíš?!" utřel si rukávem krev, která se mu spustila z nosu. „Bráním kamarádku." odpověděl jsem chladně. „Děvka jedna zasraná." utrousil muž sám pro sebe. „Jemu jsi dala a mě ne!" začal řvát. Z úst mu táhl alkohol a jeho kolíbavé pohyby naznačovaly, že byl nejspíš opilý.

Chtěl jsem ho znovu udeřit, ale on byl překvapivě rychlejší. Jeho dlaně se proměnily na ostré čepele. Měl jsem co dělat, abych se mu vyhl. „Zabíju tě ty parchante! Slyšíš zabíju!" nenávidím tyhle agresivní, perverzní prasata. „Tak si to zkus." usmál jsem se na něj. Jeho tvář zrudla pod náporem adrenalinu, vzteku a alkoholu. Rozběhl se proti mě. Na rukách se mi objevily modré plameny. Vyhl jsem se jeho levé čepely, jenže ta druhá mě zasáhla do kolena. Sevřel jsem pevně zuby k sobě. Na zem dopadl car černé látky z mého pláště, kterou odřízl levou rukou. „Bojuješ jako holka." rozesmál se. „Máš poslední šanci odejít, chlapče." pobaveně si mě prohlédl. Nic jsem na to neřekl. „Jak myslíš." vycenil v ušklebku zuby a znovu zaútočil. Tentokrát se mi ho ale podařilo zasáhnout plameny. Jedná z čepelí, která mu vyrůstala ze zápěstí, se proměnila na dlaň. Muž se zakymácel a chytil se za popálený bok. „Co to kurva je?!" zasyčel. „Teď dávám já šanci vám, buď to odejdete nebo vás zabiju." na tváři se mi objevil úšklebek. „Zabil jsem víc lidí než ty, ty malé děcko, nemůžeš si tak nakračet do mého bytu a zmlatit mě. Nic nezmůžeš." rozesmál se znovu. Jenže ty poslední slova otevřely cestu mým plamenům. Napřáhl jsem ruku k muži. „Chcipni!" vycenil jsem v šíleném úsměvu zuby. Z ruky mi vyšlehly modré plameny, které uvěznily mužovo tělo. Pomalu jsem šel k němu. „Tak co říkáš teď?" naklonil jsem se k modrým plamenům, které hladově požírali každičkou část mužova těla. „Blazne!" zaskučel a naposledy se rozmach čepelí. Pravým lícem mi proletěla ostrá štíplavá bolest. Odtahl jsem se od ohně a ječící osoby, která kolem sebe ve zběsilé snaze se zachránit máchala rukama. Plameny z něj přeskočily i na nábytek, zdi a záclony domu. Místnost se ocitla v modrém pekle.

Náhle jsem se cítil tak slabý. Nohy mě už nedokázaly unést a já se zhroutil do kleku. „Dabi!" vyjekla Toga, která to celou dobu sledovala. Doběhla ke mně  a klekla si předemě. „Ukaž." položila mi na tvář chladnou ruku. „Dabi." usmála se. Chytl jsem její hřbet dlaně. Chtěl jsem cítit ten chlad. Celé mé tělo pulzovalo bolestí. Zíraly jsme jeden druhému do očí a tiše jsme seděli. Jeji rty se přiblížily až moc blízko, ale já nebyl schopný přemýšlet nad tím, co se chystá udělat. Spojila je. Měla je tak sladké a jemné, ale nebylo to ono. Nebyly tak dokonale jako Hawskovy. Ona nebyla Hawsk. „Promiň. Já nemůžu." odvrátil jsem od ní hlavu. „Promiň. Já...Nechtěla jsem." omluvně se na mě podívala. „Neřesto, teď od tud musíme zmizet." odhrnul jsem ji pramen jejích blond vlasů z tváře. Přikývla a pomohla mi vstát. Modré plameny se už prohryzali skrz zdi. Z venku se ozyvl hukot požárních aut a modro červené blikání světel. Dokulhal jsem z bytu opřený o Togu. Rána v koleně se při každém kroku bolestivě ozvala a na tváři jsem cítil zaschlou krev, která mi bránila v úsměvu. Do plic se mi dostal i štíplavý kouř, který mě donutil kašlat. Sešli jsme schody a vyšly, co nejdřív ven opření jeden o druho. Celou hlavní ulici osvětlovaly auta a lidé se shlukly do jednoho velkého oblouku. Jejich pohledy se upíraly vzhůru k modře hořícím plamenům, které šlehaly z oken bytu. „Pojď." pobidla mě Toga. Zmizely jsme v temnotě jedné z postranních uliček.

Když jsme se konečně dostali dost daleko od všeho tohu hluku, opřel jsem se o zeď a zády sjel až na zem. Vyčerpaně jsem zaklonil hlavu do zadu a snažil se do sebe dostat trochu čerstvého vzduchu. „Co budem teď dělat?" posadila se vedle mě Toga. „Něco už ti zařídím." usmál jsem se a vytáhl z kapsy mobil. Toga mě jen nechápavě pozorovala. Vytočil jsem číslo, kterému jsem kdysi nechal hlasovou zprávu.

NikolaJankov881

Zajímalo by mě kolik lidí tohle očekávalo, ale podle mě je děj téhle knížky dost předvídatelný 😅😂