Memories

28

Hawsk

Endevord mi rozkazal, ať se rozhlednu po okolí, jestli nenajdu něco podezřelého. Radostně jsem na to přikývl a rozběhl se uličkou od něj. Procházel jsem jednu vedle druhé, když náhle mé uši zaujal zvuk brzd kousek odemně. Prošel jsem jednou z uliček mezi baráky. Můj pohled okamžitě spočinul na tmavěmodre dodávce, u které stal Dabi s Togou. Zaplavila mě neuvěřitelná vlna radosti, že je vidím. Že jsou v pořádku.  Dabi přešel k zadní straně auta, aby mohl otevřít dveře. Hned jsem k němu poslal jedno ze svých per, jako překvapení. Okamžitě si ho všiml a otočil se. „Dabi!" zařval jsem. Na jeho tváří ale nebyl ani nejmenší náznak jaké koliv radosti. „Jsi v pořádku?" už trochu starostlivěji se ho optam. Na tváři měl tahlou krvavou ránu od ucha až skoro ke rtům. Z kabiny dodávky vylezla jakási ještěrka, která něco nespokojeně brblala, a chlápek v elegantním oblečením s maskou na obličeji. „Měl by ses rozhodnout na či straně stojíš." promluvil na mě Dabi s úšklebekem. Jak jako na či straně stojím? Je přece jasný, že budu stát vždycky na jeho, protože ho miluju. Nikdy bych ho neopustil ani kdybych se stal hrdinou. Nikdy...možná... „Samozřejmě, že na tvoji." odpověděl jsem mu po krátkém zaváhání. „Tak proč stojíš proti mě?!" začal na mě řvát. Vždyť jsem řekl, že při něm budu vždycky stát. Nechápavě jsem pokrčil rameny. „Ty ses rozhodl pro Endevorda! Vždycky se rozhodneš pro něj! Kdyby ses rozhodl pro mě, už dávno by jsi tu pitomou sázku prohrál! Jenže ty ne! Ty to prostě chceš vyhrát!" stále na mě řval.

Všechno mi to najednou dochází. Nevěří mi, protože ví, že zbožňuju jeho otce, Endevorda, mého idola. Nevěří tomu, že bych dal přednost jemu, před jeho otcem. Vím jak moc ho nenávidí. Vím o kolik toho přišel kvůli otci...a já jsem nikdy neplanoval odstoupit z té sázky. Dal jsem přednost svému hrdinovi před svým přítelem. Před osobou, kterou miluju. Zachoval jsem se jako sobec. Celý bledý jsem ho sledoval, jak zavelil k odjezdu. Byl jsem na pokraji zhroucení, protože každé jeho slovo bylo pro mě jako tisíce šípů, pronikajících do mého srdce. Nejhorší na tom všem bylo, že měl pravdu. Dodávka se dala do pohybu a zmizela někde v uličce. Nedokázal jsem za ním zařvat, že ho miluju nebo ať nedochází. Nedokážu ho přesvědčit o tom, že se milí. Zůstal jsem stát mezi paneláky úplně sám a dotoho se ještě rozpršelo. Možná bych se měl vrátit k Endevordovi. Sklesle jsem se otočil a mířil zpět k houkaní sirén. Vždycky jsem si myslel, že z mého nejlepšího kamaráda Toyi se stane mocný a silný hrdina jako jeho otec, ale... možná jsem se mílil. Třeba bude mocný a silný, ale už ne nikdy hrdinou. To kvůli mě ztratil i ty zbytky naděje, které mu zůstaly.

Dabi

Odbočily jsme na hlavní cestu. Dodávka s námi sem tam pohodila, ale jinak byla jízda pohodlná. Nad městem se stahly tmavé mraky a během pár minut se prudce rozpršelo.  Chtělo se mi brečet, ale nemůžu. Nechci vypadat jako slaboch. Jsem padouch. Jediná věc, ke které mám evidentně talent. Ani můj anděl s rudými křídly mě před tím nedokázal ochránit. To on mě odsoudil k tomuhle životu. Je to jako trest. Tolik bych si přál, aby se vzdal té pitomé sázky. Nešlo mi jen o sex. Prostě nejsem pro něj důležitý. Koukl jsem se na Togu, která zamyšleně hleděla na cestu z okýnka dodávky. Najely jsme na most a mířily na druhou stranu města. „Jsi v pohodě?" optal jsem se ji. Bez odpovědi jen přikývla hlavou. „Asi by bylo fér, kdyby jsi věděla o co jde." odmlčel jsem se. Pořád jsem ji neřekl na čem jsem domluvený s tím mužem. „Ti lidé, co nás vezou jsou padouši a já nejspíš už patřím mezi ně." nebyl jsem si tím úplně jistý, ale už jsem zabil i lidi. Musím být padouch. „Nabídnou nám práci a.." nedořekl jsem větu, protože mě přerušila Toga. „Já vím." tiše pronesla. Pochopil jsem, už nechce slyšet ani jedno slovo.

...

Ozvalo se zaskučení brzd a dodávka se škubnutím zastavila. Otevřel jsem dveře a vystoupil. Toga za mnou vyskočila z auta. Stali jsem v nějakém opuštěném skladišti. Ještěrka vykoukla z okénka. „Počkejte tady." zavrčela a dodávka se dala zase do pohybu. Během chvilky odjela a nechala nás tu stát samotné. Po chvíli se ze stínu sloupu objevil šedovlasý muž s kulatými brýlemi a doutnikem v puse. „Vidím, že jsi nakonec mou nabídku přijal." úšklíbl se spokojeně. „Ano, přijal jsem ji." opětoval jsem mu úšklebek s jistým hlasem. Je na čase dát zbohem všem těm krásným vzpomínkám, které jsem s tebou prožil, Hawsku. Nedal jsem ti ani polibek na rozloučenou, ale tvé mlčení v té uličce mě jen ujistili v mých myšlenkách. Nikdy by ses pro mě nerozhodl. Nikdy! Dřív nebo později by jsi mě stejně opustil a já propadl peklu...

NikolaJankov881

Tak je tu další pokračování a jsem ráda, že vás příběh stále baví ❤️🤗

Opravdu moc děkuju za podporu, kterou mi dáváte ❤️