Memories

7

Dabi

Probral jsem se. Prohrábl jsem si vlasy a protáhl se. Neohrabaně jsem vstal z postele a vydal se do kuchyně. Nikde, nikdo. Truchu zvláštní, ne? Všiml jsem si malého papírku na stole.

Čau Dabi, matka musela do práce a já do školy, takže zůstaneš sám. Kdybys chtěl ven, na věšáku v předsíni jsou klíče od bytu.

Hawsk

„Hmm." odhodil jsem papírek po přečtení. V břiše mi neuvěřitelně kručelo. Ani nevím, kdy jsem jedl naposledy. Otevřel jsem malou ledničku. Po chvíli koukání a přehrabování jsem z ní vytáhl šunku. Teď už by to chtělo rohlík nebo chleba. Prošmejdil jsem všechny skříňky i poličky, ale pečivo nikde. Položil jsem šunku na stůl a zklamaně se vydal do koupelny. Svlékl jsem ze sebe všechno oblečení a vstoupil do sprchy. Pustil jsem na sebe přiměřeně teplou vodu. Opláchl jsem si oblečej. Po chvíli jsem zase vodu zastavil a natáhl se pro čistý ruční do skříňky. Osušil jsem se, oblékl se do čistého oblečení a utřel zamlžené zrcadlo. Když jsem uviděl svůj odraz, málem jsem uskočil. Na tváři se mi objevily modré fleky, ale pouze na spodní čelisti a pod očima jsem měl kruhy. Podíval jsem se i na své ruce. Byly na tom obdobně. Vztekle jsem kopl nohou do kyblíku, který stál vedle sprchového koutů. „Zasraný otec." zaklel jsem nahlas. Vyšel jsem z koupelny. Po chvilce váhání, co budu dnes dělat, jsem se rozhodl, že půjdu ven. Vezmu nějakou práci ať tu nejsem na obtíž a vydělám si nějaké ty peníze. Natáhl jsem se pro dlouhý  černý kabát, který vysel na věšáku a oblékl jsem si ho. Měl i vysoký límec, takže modré fleky na krku a rukou nebyly vidět.

Vyšel jsem z paneláku a ulicí se vydal do centra města. Procházel jsem se mezi obchody a hledal jakýkoliv plakát nebo upozornění o tom, že hledají nové zaměstnance. Jenže při mém štěstí jsem toho moc nenašel. Posadil jsem se na lavičku. Ruce jsem si opřel o nohy a svěsil hlavu dolů. Všechno jde do háje. Celý můj život je v háji. Náhle jsem vedle sebe zaznamenal pohyb. Zvedla jsem hlavu k šedovlasému muži, který si ke mně přisedl. Na očích měl kulaté brýle a v ruce svíral doutník. Vypadal bezstarostně a jakš takš spokojeně. Chtěl jsem se zvednout a odejít, ale muž mě chytil za ruku. „Nechte mě!" okamžitě jsem se vytrhl z jeho sevření. „Sorry, ale jen mě zajímalo od čeho máš ty fleky." jizlivě se usmál a prstem ukázal na můj krk. „Navíc hledám někoho na práci." ještě podotkl. „Na jakou?" přisedl jsem si zpátky. Že bych konečně něco našel? „Hledám pár lidí do nějakého týmu pro jednoho šéfa. Nejedná se o nic zvláštního." pokrčil rameny a nasal do sebe kouř doutniku. „O jakou práci se jedná?" snažil jsem se z něj dostat, co nejvíc informací, ale moc se mi to nedařilo. „Nejedná se o nic zákonného." úšklíbl se. Při těch slovech mi vyschlo v krku. Vzpomněl jsem si na večer, kdy jsem řekl otci, že chci být kvůli němu padouch a teď mám nabídku. Byl jsem na rozpacích. Když to vezmu, budu bojovat proti hrdinům a když odmítnu, mám ještě mizivou šanci na normální život. „Vidím, že si ještě nejsi úplně jistý. To se stává, ale věř mi, pravého padouch já poznám. No a kdyby jsi něco potřeboval, závoj na tohle číslo." vstal muž z lavičky a podal mi kartičku s telefoním číslem. Nejistě jsem ji přebral a podíval jsem se na ni. Než jsem se stihl ještě na něco zeptat, muž byl pryč. Schoval jsem tedy vizitku do kapsy a vydal se ke střední škole U.A., kde počkám na Hawska a Togu.

Toga Himiko

Zvonek oznámil konec hodiny. Sbalila jsem si věci a vyběhla z učebny spolu s Hawskem v patách. „Můžeš na chvíli Takami?" ozval se učitel ještě ze dveří třídy. „Počkám na tebe venku." usmála jsem se a na chvíli se s ním rozloučila. Když jsem vyšla ven před školu, uviděla jsem známou osobu vyčnívající z davu žáků. Jeho černé vlasy mu padali do očí a jasně modré oči někoho hledali v davu studentů. Rozběhla jsem se k němu. „Ahoj Dabi!" pozdravil jsem ho. „Ahoj." pousmál se. „Nevíš, kde je Hawsk?" optal se mě. „Jo, šel ještě něco vyřídit." odpověděla jsem mu. „Tak já na něj počkám." strčil si ruce do kapes a posadil se na zelenou lavičku pod stromem. Tiše jsem si k němu přisedla a přemítala o čem bych s ním mohla hovořit. „Jak se vede?" zeptala jsem se, abych rozproudila konverzaci. „Bylo i líp." odpověděl mi nezaujatě. Povzdechla jsem si. „A kdo ti vlastně dělá ty modřiny." kývla jsem hlavou k jeho rukám. „Otec." jeho tvář zůstala jako kámen, bez emocí a bez citů. „Musí to být opravdu strašný otec." soucitně jsem k němu pohlédla, ale na jeho tváří se rýsoval jen pobavený úšklebek. „Byl, už nejsem jeho syn." pokrčil nakonec rameny. „Aha." polkla jsem nejistě. S tím klukem je těžké se o něčem bavit, ale jsme si tak podobní. „Můj otec, taky není úžasný." podotkla jsem na konec. Když jsem se však nedočkala žádné odpovědi, pokračovala jsem dál. „Když mi bylo deset, umřela mi matka. Otec se pak začal pravidelně opíjet a já se o něj musela starat. Párkrát to zašlo až tak daleko, že mě napadl. Ale nemyslím si, že by to dělal schválně. Jen chtěl zapomenout." pokusila jsem se o úsměv. „To mi je líto." prořízl po krátké chvilce Dabiho hlas hrobové ticho.

„Čau Dabi, sorry, že jsem vás tu nechal tak dlouho čekat." objevil se z nenadaní Hawsk. Kývla jsem na něj hlavou. „Tak jdeme?" optal se. „Mužem." vstal Dabi z lavičky a já ho napodobila. Všichni tři jsme se pak vydali domu.

NikolaJankov881

Do předu bych chtěla poděkovat za všechny pozitivní komentáře a vote, které píšete a dáváte k mým kapitolám a díky kterým vím, že vás příběh baví a mě baví ho pro vás psát...

Děkuju ❤️