Memories

15

Dabi

Je to už pomalu týden, co jsem zničil jednotu. Od té doby jsem skoro vůbec nevycházel z bytu. Hawsk i Toga mě celou hodinu přemlouvali, abych s nimi šel večer na školní párty s jejich spolužáky, ale já je všechny odmítl ze strachu, že někomu zase ublížím. Chci na to všechno zapomenout, ale nejde to. Bolestné výkřiky a ty jejich mrtvé oči mě provázejí celý den. Kvůli nim nemůžu spát.

Stmívalo se. Bylo asi kolem sedmé hodiny večer a Hawsk už byl oblečený a připravený na večírek. „Opravdu se k nám nechceš přidat?" optal se mě naposledy, ale já svůj názor nezměnil. „Ne, možná příště." posadil jsem se na gauč. „Jak myslíš, ale zítra jdeš povinně ven." ušklíbl se vítězoslavně. „A co se o mě tak najednou staráš! Nejsem tvoje děcko!" odsekl jsem. Hawsk jen pobaveně zakroutil hlavou a odešel. V bytě najednou zvládlo hrobové ticho. Už zase jsem byl sám. Na mysl mi zase vyskočily vzpomínky. Musím přijít na jiné myšlenky! Musím ven. Hodil jsem přes sebe můj oblíbený kabát, popadl klíčky a vydal se do centra města.

Procházel jsem se kolem večerních, nasvícených stánku a obchůdků. Byla tu jako vždy hromada lidí a hlavně turistů, kteří si veselou noční atmosféru města nechtějí nechat ujít. S rukama v kapse jsem přišel k venkovnímu baru. Nadzvedl jsem plachtu, která tu byla místo dveří. Posadil jsem se na stoličku a kývl na barmana. „Dobry den, co si budete přát?" optal se mě. „Sake, rum, prostě jakýkoliv alkohol." mávl jsem rukou. „A můžu vidět vaší občanku? Nemyslím si, že jste už plnoletý." zamračil se na mě. Do prdele! Tady mi asi nic nenalijou. To bych musel do nějakého zapadlého baru, který smrdí kouřem a vším možným. Jenže na to dnes nemám náladu. Beze slov jsem zase vstal z barové stoličky a odešel s rukama v kapsách. Po nějaké době mě omrzelo obcházet stánky a tak jsme zamířil domu. Byl jsem už na konci uličky plné stánku, když jsem zahlédl kluk  bílo červenými vlasy. Jediný kdo může mít tyhle vlasy, je Shoto. Bez rozmyšlení jsem se za ním rozběhl. Viděl jsem, jak zmizel za rohem jednoho ze stánku. Opatrně jsem nahlédl za roh. Nikdo tu nebyl. Jen parta kluků, kteří hrály fotbal. Ten kluk, který měl dvoubarevné vlasy nebyl jeden, ale byly to dva kluci. Jeden s červenými vlasy a druhý s bílými. Asi už začínám blbnout. Zklamaně jsem se otočil a pokračoval dál cestou domů.

Odemkl jsem být, vyzul si boty a pověsil kabát na věšák. Hawskova mamka byla zase někde na služebce, nebo co. Takže tu jsme sami. Vlastně tu jsem sám, protože Hawsk je momentálně taky pryč. Došel jsem do obýváku a posadil jsem se na gauč. Náhle mé oči zbystřily. Vedle televize byla skříňka s vínem. Odvrátil jsem hlavu. Neměl bych pít. Jenže myšlenka na to, že na chvíli zapomenu na všechny starosti, byla silnější. Vstal jsem a došel ke skříňce. Otevřel jsem ji. Chvíli jsem očima předjížděl sklínky, které byly úhledně uskládané, než jsem konečně jednu vytáhl. Popadl jsem otvírák na víno, který byl hned vedle a vrátil se i s flašku v ruce na sedačku. Otevřel jsem ji. Sice víno moc nemusím, ale nic jiného tu není. Ani jsem se nenamáhal zajít si pro skleničku. Prostě jsem pil rovnou z flašky. Jedna, pak jsem si vytáhl druhou a do zásoby rovnou i třetí. Netrvalo to dlouho a už jsem nevěděl, ani kde jsem. Byl to omamný pocit štěstí. Prudce jsem vzal do ruky třetí sklinku a pokoušel jsem se ji otevřít. Konečně se ozvalo lupnutí a zátka vyletěla do vzduchu. Přiložil jsem hrdlo flašky ke rtům a do úst my vtekla nakyslá pachuť vína. Mlaskl jsem spokojeně. Netuším kolik je hodin, ale musel už být minimálně po půlnoci. Kde se vzal tu se vzal Hawsk. Stal předenou a nechápavě si mě prohlížel. Opilecky jsem se na něj usmál. Myslel jsem, že tam bude přespávat. „Do prdele?! Proč to děláš!" vytrhl mi z ruky sklinku. Rudé tváře se mi zkroutily do zlostného úsměvu. Nikdo mi nebude brát pití! Prudce jsem vstal z gauče a chytl ho za ruku. Hawsk jen nechápavě ustoupil, ale flašku mi nevrátil. Naštvaně jsem ho přirazil ke zdi obýváku ve snaze zmocnit se alkoholu. Rukama jsem se zapřel o zeď, aby nemohl nikudy proklouznout. „Vrať mi to pití." přikázal jsem mu chladně. Hawsk však vůbec nereagoval. Se stále stejně překvapeným výrazem se mi díval do očí. Můj opilý mozek jeho chování vůbec nepobíral. Pohledem jsem přejel po jeho rtech. Jsou najednou tak sladké. Přiblížil jsem se k nim. Chtěl jsem je ochutnat.

Hawsk

Cítil jsem na svých rtech jeho teplý dech. Byl tak blízko. Nemusel jsme čekat dlouho a spojil naše rty. Začal jsem spolupracovat. Jazykem se mi snažil dostat do úst. Tohle bych neměl. Sice jsem měl taky něco málo připito, ale Dabi je totálně na mol. Vždyť ani neví, co dělá. Nepustil jsem ho dál a odsunul ho od sebe. Byl to sladký polibek, ale z opilosti. „Pojď si lehnout." pokynul jsem mu hlavou. Flašku jsem odložil na linku v kuchyni a pomohl Dabimu ke mně do postele. Když jsem opustil svůj pokoj, uklidil jsem zbývající povalující se sklenky po zemi a šel se osprchovat. Ani neví jak bych ho chtěl líbat, kdyby nebyl opilý. Kéž by byl alespoň trochu při smyslech.

NikolaJankov881

Takže dnes už patnáctou kapitolu💕. Kdo se těší na další?😏

Jinak pro zájemce BakuDeku jsem vydala novou knížku Just my boy, kterou najdete na mém profilu😉