Memories

11

Dabi

Je to už měsíc, co pracuju v obchodě. Hawsk se za tu dobu nějak nezměnil, pořád se vyhýbal kontaktu se mnou a taky se mi zdá, že se začal vyhýbat Toze. Nevím, prostě se mi uzavřel. Sice se potkáváme v bytě, ale nechce se mnou mluvit. Trápilo mě to, protože je to můj jediný kámoš. Vždy stal při mě. Doplnil jsem regály v obchodě mezitím, co jsem přemýšlel. Opravdu mě ta práce už nebaví. Je to děsná nuda dělat každý den to samé.

Konečně odbyla druhá hodina a já mám padla. Šel jsem se převíct do šatny. Rozepl jsem knoflík po knoflíků své pracovní košile, když náhle vyletěly dveře z pantu. Jen tak tak jsem jim uskončil. S rozepnutou košili jsem vběhl do prodejny. Byly tam dva padouši. Jeden stál se zbraní před pokladnou a vybíral z ní peníze a druhý raboval moje geniálně upravené ragaly. Vsiml jsem si také pokladní, která se krčila na zemi. Nezdálo se, že by si ji všimali a tak jsem ji naznačil, aby se ke mně přesunula. Kývla hlavou a opatrně se plazila po zemi. „Kam si myslíš, že jdeš?" přišlápl její tělo na zem jeden z padouchů. V jejích očích se zračil strach. Bála se. „Vstávaj z té země, zavedeš nás ještě k trezoru." úšklíbl se na ni a jednou rukou ji zvedl do vzduchu. „Puste mě! Prosím!" křičela mezi vzliky. Musím něco dělat. Musím. Mé tělo se pohlo bez menšího rozmyšlení v před. „Puste ji." nečekaně klidným, ale naprosto chladným hlesem jsem pronesl. „Kdo jsi? Další zaměstnanec?" prohlédl si mě padouch, který držel ubohou ženu. „A co ti je po tom?" odsekl jsem mu. „Řekni to nebo tě zastřelím!" namířil na mě zbraň. Zdál se být mírně vyveden z rovnováhy. „Tak ať." vrátil jsem mu úšklebek. „Do prdele!" zařval a s třesoucí rukou vystřelil. Nevím, co se to právě stalo, ale mé tělo se začalo roztékat. Do slova a do písmene. Na zem dopadly kapky tmavé hmoty. Poslední, co jsem viděl, byly vyděšené vyrazí všech třech přítomných. Kůlka proletěla prázdným místem a zastavila se až o zeď. Netuším ani jak jsem se sem dostal, ale stál jsem za padouchem, který držel ženu. Loktem jsem ho udeřil do zátylku. Přece jen mě něco naučily ty dny s mým otcem. Muž se svalil na zem. Odkopl jsem zbraň a pomohl prodavačce vstát. Ta se okamžitě schovala za mě. Na proti nám se postavil druhý z mužů. V třesoucí ruce na mě mířil zbraní. Měl  vyděšený pohled jako by právě viděl smrt. Nezaujatě jsem ho pozoroval a čekal, co udělá. Ozval se druhý výstřel. Kůlka se zaryla do země předemě. Ani nejmenším náznakem jsem neucukl. Místo toho jsem natáhl svojí ruku proti němu. „Vrať se do pekla ty ďábele!" zařval a znovu vystřelil. Z mé ruky se ve stejný okamžik nekontrovatelně vyletěly modré plameny, které zapálily vše, co jim stalo v cestě. V jednom okamžiku byl obchod v modrém ohni. Žena za mnou jen vyděšeně vyjekla. Slyšel jsem i prosícího může o milost. Slyšel jsem jeho bolestný řev. Cítil jsem pach spáleného masa. Na tváři se mi objevil úsměv. „Ty kurvo!" ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se až moc pozdě. Padouch, kterého jsem předtím udeřil držel jednou rukou ženu za pusu, aby nemohla mluvit a v druhé svíral nůž. Po její tváří stékaly slzy. Nedokázal jsem v ten moment nic udělat. Jedním pohybem muž prořízl ženino hrdlo. Na mou tvář dopadly ještě teplé kapky krve. Její oči. Její oči byly stále otevřené a v nich hrůza. Její tělo se nehybně svalilo na zem, po které se roztekly potůčky krve. Nedokázal jsem nic říct. Poprvé jsem viděl někoho umřít. Viděl jsem umřít nevinného člověka. Otočil jsem se za sebe. Černá spálená zdechlina se valela na zemi v plamenech. Zabil jsem někoho. Možná mají všichni pravdu. Nikdy ze mě nebude nic. Nikdy se nestanu hrdinou, když nedokážu ani zachránit pitomou prodavačku. Do očí se mi nahrnuly slzy. Slzy sklamení a hněvu. Svůj pohled jsem opět přenesl na stojícího může. „Chcípni!" zařval jsem. Cítil jsem jak se mého těla zmocnil modrý oheň. Spálil moji košily a zakousl se do mé kůže. Plameny z mé ruky vyletěly k poslednímu živému tvorovy, který tu byl. Omotaly ho jako svou kořist a za živá ho pohltily. Pozoroval jsem jeho tělo jak se kroutí bolesti a jak žádoní o slitování. Proč všichni prosí až tehdy, když jim jde o život? Proč až tehdy, když vidí smrt. Proč? „Chcípněte všichni." zašeptal jsem ze zlosti. Nehle mi hlavou projela ostrá bolest. Cítil jsem jak mi povolily nohy a má tvář dopadla na chladnou zem. Ležel jsem v modrém ohni jako mrtvola a nechával oheň ohryzávat mé kosti. Už mi je všechno jedno. Už mě nic nezajímá. Otočil jsem se ke střeše, která každou chvíli spadne. Oči se mi začali zavírat. Poslední, co jsem zahlédl, byl anděl s krvavě rudymi křídly, který prorazil střechu a zvedl mě do náruče. Tak i pro mě si nakonec došla sama smrt. Usmál jsem se a položil svou hlavu na andělovu hruď...

NikolaJankov881

Konečně se mi v hlavě zrodilo i něco napínavého a zajímavého, tak doufám, že se vám to líbilo, protože já jsem s tím spokojená 😁❤️