Ten pravý (Dokončeno)

O to víc bylo zajímavé, jak moc pokřivení jsme byli.

Ani nevím, v kolik jsme usnuli, nebo jak jsme se dokázali nacpat všichni ke mně do postele. Nebylo to žádné letiště, ale obyčejná postel pro jednoho. O to víc bylo zajímavé, jak moc pokřivení jsme byli. Spala jsem já, pokrčená, jako preclík a na mých nohách ležela Chriss, která spokojeně spala. Byla víc zamotaná než já, a pak na nás obou ležel Adrian, tohle musela být pořádná noc, když si to nepamatuji. Zázračně jsem se vymotala z našeho preclíku, a s přivřenýma očima jsem se chytila za čelo, jakoby to mělo zmírnit bolest. Už tak jsem přišla o dva dny ve škole, a dnešní den vidím dost bídně. Jediná dobrá věc na dnešním dni bylo, že nemusím do práce, protože zvládnout být milá na lidi a brát objednávky další čtyři hodiny, ne-li víc by mě zabilo. Natáhla jsem se na horní polici, kde skladujeme různé prášky od bolesti, a úlevně si oddychla, když jsem v ruce držela balení. Do sklenice jsem si nalila čistou vodu, a hned to do sebe kopla. Světlo v bytě na mě bylo příliš ostré, a i přes to, že tu bylo hrobové ticho, mi vadilo, jak se zvuky z jiných bytů ozývaly. Po pár minutách jsem se rozhodla si dát studenou sprchu, doufajíc, že mi to aspoň trošku pomůže. Nakoukla jsem ještě do pokoje, kde oba spali jako zabití, a jemně se pousmála. Zavřela jsem se v koupelně, a prosila, aby to přestalo. Zkoušky se neúprosně blížily, a já neuměla ani stranu.

-

Nikdy bych neřekla, že tam budu trávit tolik času, jako zvládla bych to i déle, ale zaručená hodina to jistě byla. Zabalila jsem se do županu, a spokojeně si sedla ke stolu v kuchyni. Mohlo být kolem desáté, ale oba stále spali, a to je to u Adriana nezvyk, protože ten stává ještě dřív, než já. Jakobych to neříkala, protože zrovna se rozezněly zvuky z pokoje. Konečně! „Do prdele, mě tak bolí záda," zaskučela Chriss, což mě lehce rozesmálo. „Ani mi nemluv," sykl Adrian, a během setiny se tu oba objevili. Příjemné na tom bylo, že vypadali oba hůř, než já. „Dobré ráno, princezny," ušklíbla jsem se na ně. „Jak to, že jsi úplně v pořádku?" zeptala se Chriss, když jí Adrian podal prášky proti bolesti hlavy. „Jsem vzhůru něco málo přes tři hodiny, dala jsem si studenou sprchu a prášky už v sobě mám taky. Neříkám, že mi je dobře, ale nebolí mě hlava, což beru jako dostatečný úspěch," řekla jsem. „Jdu si dát sprchu," řekla Chriss, a odplazila se do koupelny, jak kdyby měla během pár minut umřít. „Chceš čaj?" zeptal se. „Jo, jasně," odpověděla jsem mu, a podívala se na něj. Nevypadal zas tak zničeně, jako já před pár hodinami. „Jak ti je?" zeptala jsem se, a on jen zvedl ruku, abych nemluvila. Mýlila jsem se, byl na tom taky hrozně, jen to na něm nejde tolik poznat. Odešel na chodbu, a následně zaklepal na dveře koupelny, odkud už šlo slyšet, že se Chriss sprchuje. „Chriss, jak dlouho tam budeš?" zeptal se. „Nevím, ale aspoň půl hodiny určitě," křikla na něj zpátky, a on si povzdychl. „Nebude vám to vadit ne?" zeptal se při vrácení do kuchyně, aby dodělal slíbené čaje. „Ne, posluž si," řekla jsem, a on položil hrnek přede mě. Sedl si naproti mě a hlavu si složil do dlaní. Bylo to dost vtipné.

-

„Bože, tohle jsem potřeboval," vzdychl Adrian, když vylezl z koupelny. Všem nám už bylo lépe, ale další akci s alkoholem si rozhodně rozmyslím. Chriss se zvedla z kuchyně, a odešla do pokoje, ani nevím proč, ale hned, jak odešla, rozezněl se její telefon, který tu nechala. Volal jí táta, bylo mi jasné, že to nezvedne. Chriss se vrátila během chvilky zpět a natáhla se po telefonu. „Táta," řekla jsem ji, a ona si povzdychla. „Zase bude chtít, abych přijela," řekla. „Nemůžeš se mu divit, doma jsi nebyla minimálně půl roku," řekla jsem ji, a ona přikývla. „Cože?" podíval se na nás nechápavě Adrian, protože nevěděl, co se stalo. „To někdy jindy," špitla Chriss, a hodila po mě pohled: „Prosím, nic mu neříkej." Tuhle část příběhu, vám neprozradím, ani já, protože to se časem dozvíte sami od Chriss. Zalezla do pokoje, kde zavřela dveře, a následně se rozneslo hrobové ticho. „Co se stalo?" zeptal se Adrian. „Nemůžu, Adriane. Až bude připravená, řekne ti to sama," řekla jsem, a on protočil oči. „Nech toho! Není to nic, co by se řeklo, jen tak," řekla jsem, a on se, jen divně zatvářil. Neřešila jsem ho, protože na jeho dotčené kecy, opravdu nemám sílu. Chriss se vrátila do kuchyně, a přešla ke konvici, aby si udělala čaj, nebo kávu. „Chriss?" zeptala jsem se. „To nic, dobrý," špitla, a do hrnku si začala dávat jednu lžičku rozpustné kávy za druhou. „Nedávej si toho tolik, bude ti zase zle," upozornila jsem ji, a ona pár lžiček vrátila zpět. Během minuty si sedla vedle mě, přičemž ji Adrian sledoval, jako ostříž. „Co se stalo?" zeptal se ji, a ona roztřesenou rukou míchala tekutinu v hrnku. „Adriane, řeknu ti to, jen není vhodná doba," řekla, a on je přikývl. „Jasný u ní přikývneš, ale na mě házíš pohledy," pomyslela jsem si, a sama pro sebe se ušklíbla.

Pohled Chriss
Moje srdce se zběsile rozbušilo, když Reb řekla, že volá táta. Hodila jsem po ní pohled, aby nic Adrianovi neříkala, protože tohle je moje záležitost, kterou mu časem povím sama. Zavřela jsem se v pokoji a nervózně hovor přijala. „Chriss?" ozval se v telefonu tátův hlas, a mně se v krku objevil obrovský knedlík. „Mmm?" dostala jsem ze sebe divný zvuk, a v očích se mi objevily slzy, které mě pálily. „Nezvedala jsi mi telefon, a nečekal jsem, že mi ho tentokrát zvedneš," na chvíli se odmlčel. „Emma se na tebe ptá, protože svoji starší sestru neviděla víc, než půl rok. Chybíš nám všem Chriss. Nemohla bys, aspoň přijet i s Jordnem?" řekl a mě bodlo u srdce. Slzy mi začaly téct po líčku, musel slyšet můj vzlyk, i přes moje kousání do vnitřní strany líčka. „Chriss, všechny nás to bolí, ale rodina tu je pro tebe, musíme po tomhle všem držet spolu." „Ne tati, nemusíme," vzlykla jsem, a hovor mu vypnula. Zhluboka jsem se nadechla, protože slzy nepřestaly téct. Byl to těžké rok. Utřela jsem si naposledy oči i líčka, oblékla si mikinu a vrátila se zpátky do kuchyně, abych si udělala dost silnou kávu. „Prosím, neptej se," opakovala jsem si v hlavě pořád dokola, protože Adrian o ničem neví, přeci, jen díky tomu odjezdu o hodně přišel. „Chriss?" vyrušila mě z mých myšlenek Reb. „To nic, dobrý," špitla jsem, a věnovala se přípravě kávy. „Nedávej si toho tolik, bude ti zase zle," upozornila mě Reb, a mě ani nedošlo, že jsem si jich tam dala tolik. Vrátila jsem něco zpátky, a dokončila to zalitím teplé vody. Sedla jsem si vedle Reb, a cítila Adrianův pohled na mě. Bylo mi to nepříjemné, ale co jsem mu mohla říct. „Co se stalo?" zeptal se mě na otázku, za kterou jsem se modlila, aby nechal být. „Adriane, řeknu ti to, jen není vhodná doba," řekla jsem, nad čím jen přikývl a já se nadále věnovala míchání kávy. Možná přeci, jen na poslední tři přednášky zajdu, protože se nám přesunuli na pátou večer. Nemůžu si přeci nechat ujít úvod do mužského pohlavního ústrojí, to by byl hřích. Ať žije anatomie!

Pohled Christiana

Bylo to už tři dny od mého odeslaného emailu, a tři dny od mé hádky s Reb. Nemohl jsem spát, a vinil sám sebe, jak tvrdý jsem na ni byl, ale nedokázal jsem překousnout, jak hrozně mě to zabolelo. Na přednášce jsem nepotkal Chriss, ani Reb, což mě ani nepřekvapilo. Věděl jsem, že se mi budou chtít vyhýbat, ale nikdy bych do nich neřekl, že budou zanedbávat školu. Možná se něco stalo, promluvilo ke mně moje svědomí, které se snažilo Reb neutlačovat, jako druhá strana, která přes ni stavěla zeď z oceli. Odložil jsem skripta z anatomie na stůl, protože v tom ležím dobré tři dny, a rozhodl se jít projít do knihovny, pro nějaké další materiály ke studiu. Převlékl jsem se do něčeho, co nepřipomínalo pyžamo, a vlasy jsem se snažil učesat, tak aby to nevypadalo, že jsem tři dny proležel v posteli. Nepovedlo se, ale tak, to je stejně fuk. Napolsedy jsem zkontroloval, že mám u sebe vše, co potřebuji. Kartičku studenta, protože bez ní mi nic nepůjčí, klíče od koleje, jinak dneska spím na zemi a telefon. Zamknul jsem a vyšel vstříc knihovně.

Knihovna byla od koleje necelých patnáct minut, a počasí bylo, tak nádherné, že jsem se rozhodl to obejít, nebylo to nic moc delší, ale šel jsem o pár minut déle. Ukázal jsem knihovnici svou kartičku studenta. Přesunul jsem se hned k oddělení všeobecného lékařství. Lépe rozdělenou knihovnu jsem v životě nezažil, mají to tu podle fakult, které se děli na určité přednášky, takže místo hledání podle abecedy, hledáš podle přednášky. Našel jsem si celkem dost knih, které bych mohl, nebo budu potřebovat, a připadal jsem si, jak ten největší knihomol na světě. Vše mi bylo zapsáno na mé jméno, a já spokojeně odcházel z knihovny. Rozhodl jsem se i přes velkou váhu knih jít delší cestou, avšak moje zorné pole bylo dosti omezené. Nebyl bych to já, kdybych se nějak neztrapnil. „Bože Christiane, ty idiote jeden!" káral jsem sám sebe v mysli, protože pár minut po cestě domů se mi zamotaly nohy a já zakopnul o svou vlastní nohu. Vše mi spadlo na trávník vedle, díky bohu, že venku nepršelo, to by ty knihy nebyly vůbec v dobrém stavu. Ozvalo se vyjeknutí, a já se ohlédl za tím hlasem. Stála tam dívka. Blondýnka oblečená v kostkované sukni a černém tílku, která se ihned sehnula ke mně, aby mi pomohla. „Není ti nic?" zeptala se, a já ji neustále sledoval, protože mi někoho připomínala. „Ne, jsem v pořádku," řekl jsem, když jsem si vzal knížky do rukou, a ona mi další tři podala. „Neznáme se?" zeptal jsem se. „Ne, myslím, že ne," usmála se na mě, a koukla se mi do očí. Její oči byly jako hořká čokoláda, nikdy dřív jsem neviděl blondýnku s tak tmavýma očima. „Připomínáš mi někoho, ale nedokážu si vzpomenout koho," řekl jsem, a ona jemně naklonila hlavu, což mi zvedlo koutky rtů. „Camile," chtěla mi podat ruku, ale pak ji nervózně dala za záda. „Christian," usmál se jsem, a ona se usmívala stejně. Přeci, jen na té moji nemotornosti něco bude. 

Vaše názory?
Vaše Chriss 🌙