Ten pravý (Dokončeno)

„Ten je udělaný z Reb," dodala a moje koutky padly.

„Za chvíli mi upadnou ruce, ale pokud máš v kapse telefon, mohl bych ti napsat můj messenger, a třeba bych ti mohl poděkovat formou kávy," olízl jsem si ret, a podíval se ji do čokoládových očí. „Jo, to zní dobře," uchechtla se a vytáhla si z tašky telefon, které jsem si ani nevšiml. „Tak říkej," řekla. „Christian Monroe, řekl bych, že jsem jediný Christian Monroe, ale když tak tam je fotka ze San Francisca," řekl jsem ji, a ona přikývla. „Dobře, tak já si tě přidám, a potom se domluvíme," řekla mi s úsměvem, který ani na chvilku neopustil její tvář. „Dobře, určitě ti napíšu. Zatím ahoj," rozloučil jsem se s ní, a ona ještě zamávala, než jsme se oba vydali svojí cestou. Ještě, že jsem nešel tou kratší cestou.

-

Odložil jsem všechny knihy na stůl a ruce pořádně protřepal. Zkontroloval jsem si sociální sítě, kde na mě blikla žádost o zprávu. Hned jsem ji přijal, a rozhodl se jí hned napsat. „Ahoj, kdy bys teda mohla jít? Moc se tu nevyznám, tak kdybys vybrala kavárnu, tak budu rád," poslal jsem, a zobrazila během deseti sekund. „Ahoj, jasně, že něco vyberu. Autem to je pár minut, a pěšky necelých dvacet, dělají tam ty nejlepší zákusky. Mohla bych zítra," odepsala, a já souhlasil, protože je zítra pátek, což znamená den volna. „V kolik končíš ve škole?" zeptal jsem se. „Zítra mám do dvou, takže kdybychom šli třeba kolem třetí, až čtvrté bylo by to ideální," napsala. „Dobře. Kde tě mám vyzvednout?" zeptal jsem se ji. „ Autem, nebo pěšky?" „Pěšky, auto sebou nemám." „Dobře, tak si můžeme dát sraz před lékařskou fakultou. Bydlím totiž blízko fakulty." „Dobře, budu tam," odepsal jsem. „Já taky," odepsala, a já hned na to odložil telefon. Doufám, že díky ní zapomenu na Reb. Potřebuji tu zeď zocelit.

Pohled Reb
Blížila se čtvrtá hodina, a Chriss s Adrianem se nakonec rozhodli jít na svou přednášku anatomie. Můj plán byl jasný celý den proležet u Netflixu, protože do práce jdu až zítra. Brook lítala zase nevím, kde takže jsem byla odkázaná na to být sama. Zapnula jsem si pokračování seriálu The Circle a těšila se, kdo další odejde z prozatímní skupiny.
Snažila jsem se soustředit, opravdu moc, ale moje myšlenky se vracely k hádce s Christianem. „Myslí na mě? Mrzí ho to?" tyto otázky mi běhaly v hlavě, jako pominuté. Chtěla jsem mu napsat, abych jen věděla, co dělá, ale moje tvrdohlavost a strach mi to nedovolily. Připadala bych si jako vtěrka, protože o mě nestojí. Teď už ne. Přišla jsem o člověka, který pro mne znamenal hodně. A moje výčitky se rovnaly velkému balvanu, se kterým jsem nedokázala pohnout.

-

Vyletěla jsem z fakulty, tak rychle, jak nikdy. Jak to, že jsem zapomněla na to, že mám dvou hodinovou přednášku z botaniky?! Netuším, kde jsem nechala hlavu, ale můj běh se rovnal menšímu infarktu, ale i tak jsem stihla doběhnout do bytu s pěti minutovou rezervou. Blíží se třetí hodina, a já mám být za dvacet minut v práci, abych stihla vše přebrat za brigádnici. Sprcha před prací se nekonala, jen jsem sebrala oblečení z tašky, houkla na holky, které něco rozebíraly v kuchyni, a opět letěla dolů, abych nasedla do auta.
Nastartovala jsem se během setiny, a dokázala bych i říct, že jsem pár přestupků na rychlosti provedla. Zaparkovala jsem na svém místě, a už teď jdu s pětiminutovým zpožděním. Převlékla jsem se v šatně, a vlezla do podniku. „Jsem tu, moc se omlouvám, ale dostala jsem přednášku na víc," omlouvala jsem se brigádnici, která se na mě podívala. „Jo dobrý, o nic nejde. Hlavně klid," uchechtla se, a předala mi vše potřebné. „Ať ti to utíká," hukla na mě před tím, než zmizla do šatny. Lidí tu bylo opravdu minimálně, proto jsem se rozhodla utřít stoly, a zkontrolovala, že zákazníci mají vše, co potřebují. Utírala jsem poslední stůl, když se místností ozval zvonek, který hlásí dalšího zákazníka. Otočila jsem se na patě, a moje srdce přestalo bít. „Christiane," špitla jsem, a všimla si, že za ním stojí blonďaté děvče usmívající se, jako sluníčko na hnoji. Byla jsem celkem naivní, když jsem doufala v to, že tu je kvůli mně. Jeho oči se zvětšily nejméně pětkrát, ale hned svou pozornost vrátil k dívce, která ho vedla do jednoho z boxů vzadu. Zhluboka jsem se nadechla, odnesla hadru a vzala do rukou menu. „Dobrý den, co si dáte?" zeptala jsem se, když jsem jim položila menu na stůl. „My se podíváme," promluvila otravným hlasem blondýnka, a já s přikývnutím odešla k pokladně. Moje srdce tlouklo, tak rychle, jako srdce kolibříka. Moje rty byly suché jako sahara, a můj krk se zužoval, byla jsem nervózní, jak při první puse. Uběhlo necelých deset minut a já se za nimi vrátila se stejnou otázkou. „Ehm. Já si dám ten borůvkový prosím. A ledový čaj," řekl, a podíval se mi do očí. Cítila jsem uvnitř sebe nože, které mě bodaly, a jeho nervozita v hlase mě uváděla do rozpaků. „Já si dám čokoládový sen, a k pití prosím, také ledový čaj," řekla blondýnka, která mi svým hlasem lezla na nervy. Nasadila jsem falešný úsměv a řekla: „Dobře, hned to bude." Vzala jsem jim menu, a poté šla udělat jejich objednávku.
Položila jsem si vše na tác, abych to nemusela brát na víckrát, a odnesla to na jejich stůl. Prvně jsem podala vše té holce, a poté vše položila i Christianovi. Zadívala jsem se na něj, ale svůj pohled držel na jeho společnosti. Zabolelo mě to, ale chápu, že se mnou nechce mít nic společného. Prosím, ať mi tahle šichta uteče, co nejdřív.

Pohled Adriana (Včera)
Seděl jsem na večerní přednášce o anatomii vedle Chriss a neustále přemýšlel nad Reb. Je mi jí opravdu líto, a nedokáže mě napadnout možnost, jak bych jí mohl pomoci. Napadlo mě ji vzít na nějaký výlet, aby na něj tolik nemyslela, ale znám ji natolik, že by chtěl vzít celou partu. Za zmínku to stojí, ale stejně tomu moc nedávám velké naděje. Chriss, ta byla úplně jinde. Řekla mi, že o nikoho nejde, ale její pohled neustále kmital na blonďatého kluka o tři řady, před námi. Možná je to nějaký její nový objev, ale nepřijde mi to, jako logická možnost. Nedávno si prošla škaredým rozchodem, což mi připomíná, že mi opět neřekla, co se stalo. Budu se jí na to muset zeptat, protože i přes to, že jsem byl v Thajsku, nechci přijít o žádné informace. „Tady na tento slide dávejte obzvlášť pozornost prosím, je dosti možné, že se to objeví na písemných zkouškách. Sertoliho buňky Sustenocyti (Epithelocyti sustenantes) obalují zrající spermatogenní buňky, mají tvar podlouhlého kužele, jádro bazálně, obsahují -testikulární bariéra (claustrum haematotesticulare) – zonulae occludentes mezi buňkami – ochrana před cizorodými látkami – imunobiologické prostředí," předčítal profesor všechny slova ze slideu, a já si chtěl klepat na čelo. Tohle si dokážu na internetu najít taky, a přečíst to dokážu taky, a profesora to ze mě nedělá. Protočil jsem nad tímto přístupem oči, a podíval se na Chriss, která opět zkoumala svým pohledem daný objekt. „Hele, tak mu řekni o číslo," špitl jsem, a ona na mě vykulila oči. „po tom toužím no," řekla sarkasticky, jak nejvíc uměla, což mi vykouzlilo úsměv na rtech. „Ten je udělaný z Reb," dodala a moje koutky padly. 

Vaše názory?
Vaše Chriss