Ten pravý (Dokončeno)

,,Přišel dopis ohledně Francie," řekla a já přikývla.

Po ukončení všech částí zkoušky jsem se snažila pohledem najít Christiana. Blížil se ke dveřím mezi prvními a já se rozeběhla přímo za ním. Sáhla jsem mu na záda a on se automaticky otočil. ,,Reb?" smutně se pousmál a nervózně se poškrábal na zátylku. ,,Christiane, tahle situace mě vyčerpává. Nechci, abychom si neužili naše společné chvíle dokud je čas," řekla jsem a on pokynul hlavou, abychom se rozešli dál. ,,Vždyť jsme si říkali, že si od sebe dáme pauzu," povzdychl si a sedl si na jednu z volných židlí na chodbě, kde skoro nikdo nebyl. Postavila jsem se naproti němu, protože jsem si nedokázala normálně sednout, aniž bych nějak pohybovala svaly. ,,Můžeme to vyřešit?" prosila jsem ho, nevěděla jsem, co víc dělat. ,,Co chceš řešit?" zeptal se nechápavě a já měla chuť po něm začít řvát. ,,Nás, co jiného," vzdychla jsem a cítila, jak se mi v krku tvoří obrovský knedlík. ,,Vždyť sama moc dobře víš, jak to dopadne," povzdychl si a složil si tvář do dlaní. ,,Ne to opravdu nevím. Myslela jsem, že mě miluješ," vyjekla jsem až moc, ale nedokázala jsem zůstat potichu. Už vůbec. ,,Miluju tě, ale už se to nedá změnit," špitl a podíval se mi do očí. Jeho modré oči měly najednou skoro průhlednou barvu. Poprvé mohu říct, že jsem mu viděla až do duše, kde jsem viděla bolest a smutek. To jsem ho způsobila já? ,,Co se nedá změnit, Christiane! Mluv se mnou," vzlykla jsem a podívala se mu do očí. Ve stejnou chvíli mu po tváři stekla slza a on se postavil. Sklonil pohled do mých očí a setřel mi slzy z tváří. ,,Nechtěl jsem ti to, ani říkat," špitl a olízl si rty. ,,O čem to mluvíš?" zamračila jsem se, protože moje tělo pohltil pocit bezmoci. ,,Já tu na prázdniny nebudu," špitl a já se na něj šokovaně podívala. ,,Počkej, cože?" cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy ještě rychleji, než před chvíli. Nebyla jsem sama. ,,Pojedu na prázdniny domů. Neviděl jsem rodinu celý rok, tak jsem si řekl, že odjedu dřív," vysvětlil. ,,Proč jsi mi nic neřekl," vzlykla jsem a on si mě přitáhl k sobě blíž. Objímali jsme se uprostřed chodby. Oba naprosto zničeni. Oba jsme nedokázali naše pocity držet na uzdě. ,,Nevěděl jsem, jak ti to říct," řekl a já nevěděla, jak zareagovat. ,,A co my dva?" řekla jsem svou otázku nahlas a tak moc se bála odpovědi, jak nikdy před tím. ,,Myslíš, že to bude fungovat, když budeme oba na jiném světadíle? Nebo budeš ve Francii a já v Norsku?" zeptal se a já přikývla. ,,Myslel jsem, že ty jsi tady ten realista," usmál se a pohladil mne po tváři. ,,Ty mě nemiluješ," špitla jsem a jako bych si v sobě něco uvědomila. ,,Miluju, ani nevíš, jak moc. Jenže, když někoho miluješ musíš ho nechat jít za svými sny. Pokud bys tu Francii odmítla neodpustil bych si to," pousmál se a po líčku mu ztekla slza, kterou jsem dlaní setřela. ,,Já nechci, abys mě nechal jít. Říkal jsi, že bys pro mne tu Francii zvládl," špitla jsem. ,,Taky, že zvládl, ale odmítli mi pobyt," řekl a sebral mi veškerá slova. Oni mu zamítli pobyt ve Francii. ,,Definitivně?" zeptala jsem se a on přikývl. ,,Ale nemusíme se teď loučit. Francii ani nemám jistou, vždyť neznamená, že budeš v Norsku a já tady, že to nemůže fungovat, vždyť," přerušil mé tlachání polibkem. Přitáhl si mě snad nejblíž, jak to šlo. Cítila jsem uvnitř sebe, jak se uvolňují veškeré endorfiny štěstí a moje srdce zase začalo bít jen pro něj. Věděla jsem, že jeho rty do těch mých zapadají, jako ulité. Byl to kousek puzzle, který celý život hledáte. I kdyby nebyl ten správný, jeho kompatibilnost byla devadesáti procentní. Nemohla jsem ho nechat jen tak odejít. Věděla jsem, že ať už to dopadne jakkoliv vím přesně, co udělám. Odtáhli jsme se s jemným úsměvem na rtech. ,,My se neloučíme," podotkl. ,,Věřím, že se ještě potkáme," pohladil mě po tváři. Loučili jsme se. Věděla jsem to moc dobře, viděla to v jeho tváři i v jeho prosklených očích. ,,Miluju tě," řekla jsem, když jsme se od sebe odtáhli, protože nás čekala další zkouška. ,,Miluju tě," slyšela jsem za sebou a snažila se znovu nerozbrečet. Musím to zvládnout a hlavně zjistit vše ohledně té Francie.

-

Svalila jsem se doma na postel a podívala se na svůj počítač, zda mi nepřišel nějaký email ohledně mé eseje. Nebylo tam nic, ale po chvilce prohlížení jsem si všimla emailu od profesorky, která mou esej posílala. Na hodinách se ukazovaly čtyři hodiny. Není to pozdě a já jsem natolik nedočkavá, že už nemohu čekat. Otevřela jsem novou zprávu s úmyslem se jí zeptat, zda nemá nějaké informace. ,,Dobrý den, paní profesorko. Chtěla bych se zeptat, zda už nemáte nějaké informace ohledně mé eseje, co se týče Francie. Potřebovala bych to nutně vědět. Moc děkuji Rebecca," nepodepisovala jsem se příjmením, jelikož jsem jediná, kdo s ní esej psal. Bylo mi jasné, že bude vědět, kdo jsem. Odpovědi jsem se, ale nedočkala, ani po deseti minutách. Netrpělivý člověk, jako já má čekat několik dní, než to vyhodnotí? To mě nebaví. Vzala jsem si všechny věci a rozhodla se jít projít. Čistá hlava, lepší mysl. 

-

O dva dny později, poslední den zkoušek. 

Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly, že mám posledních pět minut na to dopsat, co nejvíc informací k poslední otázce. Poslední zkouška, poslední otázka, poslední zvonění. Prázdniny mohou začít, hned až nám večer pošlou známky za odvedenou práci. Snažila jsem se dopsat Christianovi, ale marně. Jakoby se po něm slehla zem. Naštěstí mám ve stejné třídě špeha. Samozřejmě, že mluvím o Chriss. Ta slyšela, jak se s profesor na anatomii baví o tom, že ho jeho hodiny bavili a je škoda, že se příští rok vrací do Norska. Nakonec z něj vypadlo, že jeho let bude uskutečněn, hned v pondělí, což je za tři dny, včetně dneška. V ten den jsme se s Chriss dívaly na letenky do Norska. Bylo opravdu těžký najít nějaké volné místo ve stejné třídě, jako letí Christian. Naštěstí se stalo a já se už teď měla ponorkovou nemoc z létání a celkového překvapení. Budu tam vlastně celý rok, kdy neuvidím rodinu, Chriss, ani nikoho z mých přednášek. Dnes večer odjíždím domů, abych s nimi tuto novinu probrala. Nevědí nic, což mě děsí ještě víc. Vždycky si takové věci nechávám, jako překvapení a máma z toho má infarktové stavy. Vzhledem k jejich věku bych se už mohla naučit jim takové novinky říkat dřív, ale hold je to jeden ze zlozvyků, který mi nejspíš zůstane, až do smrti. 

Odevzdala jsem svůj výkon na stůl a vylezla z učebny, abych nerušila studenty, kterým profesorka dala posledních deset minut. Podívala jsem se kolik je hodin, když v tom jsem v dálce zahlédla profesorku, která ke mě šla pomalým tempem s obálkou v ruce. ,,Rebecco," řekla a já vyšla krokem za ní. ,,Přišel dopis ohledně Francie," řekla a já přikývla. ,,Mám ho otevřít, nebo chcete sama?" zeptala se. ,,Klidně ho otevřete," zasmála jsem se, protože byla víc nervózní, než já. Otevřela ho a následně se zhluboka nadechla: ,,Vážená Rebecco Fowley, vaše esej nám opravdu vyrazila dech. Patřila mezi nejlépe napsané eseje, které jsme kdy dostali. Avšak i přes to vám musíme oznámit, že se bohužel příští rok do Francie nepodíváte. Naštěstí pro vás bychom vám chtěli nabídnout, abyste dostudovala svůj obor a po ukončení doktorského studia se obrátila na naši výzkumnou práci. Díky doporučení vašich profesorů a prověření vašich samo studijních výsledků jsme se rozhodli vám nabídnout pozici v našem výzkumu po dobu jednoho roku. V případě, že se nám vaše spolupráce v naší výzkumné laboratoři bude líbit a budete splňovat naše veškeré požadavky jsme ochotni vám najít práci v jakékoliv naší výzkumné stanici po celém světě. Působíme téměř v každém státě, takže byste si mohla i vybírat. Samozřejmě záleží na vašich výsledcích, a také zda budete mít zájem o naši spolupráci. Děkujeme za vaši účast a doufám v brzké poznání. Univerzita věd a výzkumu Francoizson." Nemohla jsem popadnout dech. ,,Panebože," vyjekla profesorka a přitáhla si mě do obrovského objetí. ,,Nemohu tomu uvěřit," vzdychla jsem se slzami v očích a ona se usmívala. ,,Jsem na vás opravdu pyšná," usmála se a předala mi dopis, abych si ho mohla sama prohlédnout. ,,Moc vám za všechno děkuji," poděkovala jsem ji a po rozloučení vyletěla z fakulty, jako namydlený blesk, abych vše řekla Chriss.