Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem na koberci, kolem mě se povalovaly plyšáky, autíčka a sem tam i panenky, který jsem sebral z růžového domečku.
Miloval jsem autíčka hot wheels, přesněji zlaté barvy. Pokaždé jsem si hrál na čtvercovém koberci, který vypadal jako město. Byla tam silnice po které jsem vedl své nejmilejší autíčko a přitom vydával zvuky, když jsem zahnul u zatáčky.
Vždy jsem si hrával sám. Chtěl jsem si najít kamarády, ale bály se mě, protože jsem byl nemocný. Maminka mi říkala, ať nejsem smutný, že až budu starší, tak budu mít spoustu přátel.
Zvedl jsem se a chtěl vyjít dřevěný schody, který vedly na menší patro, kde byly ještě další hračky. Byla tam partička z mé školky, jeden z nich na mě ukázal a následně strčil.
Upadl jsem ze schodů dolů a bouchl se do hlavy, nesmáli se mi, ale ani mi nepomohli. Všichni se mě báli dotknout, protože jsem nosil korzet, který mi měl údajně pomoct, abych měl rovný záda.
Pamatuji, jak pro mě mamka musela přijít a vyřešit to s učitelkou, která nás měla na starosti. Podobné věci se stávaly často, bylo to na denním pořádku.
---
,,Ahoj Jungkookie, jak se máš?"
Posadil jsem se na lehátko a vlídně se usmál na doktora, který se mě ujal hned od narození. Navštěvoval jsem nemocnici každý tři měsíce a postoupil operaci dvakrát do roka.
,,Dobře." odpovím jako vždy
Přistoupil ke mně a chytl mě pod krkem, následně mou hlavu zvedl a začal tahat pomalu nahoru. Bylo to nepříjemné, ale dělal to pokaždé. Následně mě poslal na rentgen jako vždy.
Měl jsem v páteři šroubky, který museli povolovat, abych mohl růst. Proto jsem musel chodit na operační sál již od malička.
Nemocnice se stala mým druhým domovem do mých třinácti let. Nemohl jsem si hrát jako normální dítě. Měl jsem zakázaný sporty, nepustili mě ani na skluzavku či na opičí dráhu, kterou jsem chtěl vždycky zkusit.
Po mé poslední operaci, která trvala sedm hodin jsem si konečně mohl sundat korzet. Mé tělo bylo strašně hubené a ve čtrnácti jsem vážil pouze devětadvacet kilo. Byl jsem deformovaný, žebra posunuté kvůli tomu, že jsem měl 58 stupňovou křivost.
Maminka mi stále říkávala, že nejsem nemocný a nikdy se za nemocného chlapce nemám považovat, ať už ostatní tvrdí cokoliv.
Avšak já jsem si myslel své.
Říká se, že Bůh hodně dává, ale také bere.
Můžete vypadat krásně, ale o vaší povahu by si nikdo neopřel ani kolo. Můžete být chytrý v matice, ale nedokážete kopnout ani do míče.
Každý jsme výjimečný, lišíme se od druhých. Ale ne každému se líbí odlišnost.
﹌
Zdravím🖤
Představuji Vám nový příběh You're not sick, opět taekook samozřejmě.
Bude zde i texting, takže snad se Vám to bude líbit 🖤
