Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cítil jsem, jak mé tváře začaly rudnout a okamžitě jsem odložil mobil pod polštář. Avšak ten příjemný pocit trval pouze chvilku. Komplimenty lidí slýchávají dennodenně, už to pro nich nemá tak velký význam.
Milá slova jsem kromě mé mamky nedostával. Ani jsem je nevyhledával, neřešil jsem to, protože mi bylo jasné, že je nezasloužím.
To, že mi napsal, že jsem krásný jsem bral z jeho strany jako slušnost. Nejspíše se snaží být milý, když už budu hlídat jeho psa. Nemá totiž tušení, jak doopravdy vypadám.
Ráno jsem si zabalil věci, vykonal hygienu a oblékl si obyčejný kalhoty a velkou, černou mikinu s kapucí, abych se v ní ztratil. Nikdy jsem do školy nenosil pouze tričko či celkově přiléhavý oblečení. Nenáviděl jsem to.
Zabalil jsem si jídlo a rychlou chůzí se vydal na zastávku, ať stihnu spoj. Musel jsem před školou čekat na Jimina, protože jsem už ve druháku ztratil čip, který by mi pomohl se dostat do budovy. Byl jsem moc líný si pořizovat nový a řekl jsem si, že na ten poslední rok je to stejně zbytečné.
,,Zase tu krávu." zašeptá
Musel jsem se pousmát předtím, než jsme se usadili do lavice. Jimin z duše nenáviděl naší učitelku na matiku, protože ho doslova týrala vzhledem k tomu, že v matice se moc nepředváděl.
Byla to paní v středním věku, která se chovala spíše jako učitelka ze základky a velice ráda ztrapňovala žáky, jelikož sama dítě nemá, protože její přítel ji po deseti letech opustil a ona zůstala sama. Když jsem se o tom dozvěděl, tak mi ji bylo líto, ale ona se rozhodla svůj hněv vylít na nás a její chování začalo být čím dál, tím horší.
Její vyučování ubíhalo neskutečně pomalu, ale v tichosti jsem počítal rovnici. Jimin vedle mě do sešitu kreslil srdíčka a vůbec se nesoustředil. Bylo mi jasné, že je teď úplně mimo a nemůže se dočkat až skončí škola a on bude moct být s Yoongim.
,,Hey, Jungkooku."
Zaslechl jsem šeptání mého jména. Přestal jsem počítat a otočil se za sebe, kde seděl můj spolužák se kterým jsem nikdy neměl dobrý vztah.
,,Sedni si rovně." řekne
Chlapec s růžovými vlasy to slyšel, otočil se jeho směrem a nahodil naštvaný výraz.
,,Laskavě drž hubu." zavrčel
Okamžitě jsem otočil hlavu zpátky, sklopil pohled dolů a frustrovaně mačkal černou propisku v pravé ruce. Byl jsem zvyklý na podobné narážky, ale nikdy jsem je nedokázal přijmout a dělat, že mě to neubližuje.
,,V pohodě?" optá se
Jemně se na něho usměji a následně kývnu. Byl jsem mu vděčný, ale věděl jsem, že nebude vždycky po mém boku, hlavně po ukončení školy. Nebude mě mít, kdo chránit a budu se muset postavit sám za sebe. Tahle myšlenka mě však užírá a je mi jasné, že se mi to nikdy nepodaří.
