Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už roky jsem nebyl v nemocnici, je strašně zvláštní tady být po dlouhé době. Ačkoliv jsem byl hospitalizovaný v jiné fakultní nemocnici, tak stále jsem nedokázal zabránit vzpomínkám.
Pamatuji si, jak jsem od mé nejmilejší sestřičky dostal vozík, abych po měsíci mohl opustit pokoj, kde jsem pouze ležel. S nadšením jsem jezdil po nemocniční chodbě a doslova driftoval mezi doktory, který mě s úsměvem sledovaly.
Také si vybavuji, jak jsem musel na operační sál na Vánoce, musel jsem se nahlásit dva dny předem, byl jsem nesmírně smutný, že nebudu na svátky doma, ale maminka se za mě zamluvila, takže jsem dostal povolení opustit nemocnici na pár hodin, abychom se mohli podívat na trhy, protože věděla, že je mám moc rád.
Seděli jsme momentálně v čekárně, Taehyung byl hodně nervózní, uchopil jsem jeho ruku do té své a propletl si s ním prsty. Podíval se na mě s milým úsměvem a daroval mi polibek na hřbet ruky.
Ačkoliv jsem byl včera hrozně vyčerpaný, tak potom, co mi řekl Jimin jsem nedokázal usnout. Nutil mě přemýšlet nad tím vším, vždycky když jsem sám, tak myslím na jeho nedokonalosti a nesprávné chování. Avšak když tu je nyní se mnou, tak všechny mé negativní myšlenky se rázem vytratí.
Po chvilce k nám přistoupil postarší muž, který si k sobě zavolal Taehyunga, jakož to rodinného příslušníka. Povzbudivě jsem se na něho usmál a sledoval jeho nervózní výraz, než zmizel za dveřmi.
Po dvou týdnech museli provést kontrolu, zda léky zabírají a její nemoc se dostala pod kontrolou. Doufal jsem, že ano, jelikož z mého názoru se její stav vůbec nezhoršil ba naopak.
Po chvilce jsem zaslechl otevírání dveří, na chodbě se objevila sestra, která za ruku vedla malého chlapce, kterého usadila vedle mě.
,,Zavolám mamince, že už jsi po testech, počkej tady, ano?" řekne mile
Chlapeček poslušně kývne a sestřička mi ještě věnuje pohled ze kterého jsem pochopil, že mě žádá, zda bych na něho mohl dohlédnout. Usmál jsem se na ní a ona tedy opustila chodbu.
Klučina pohupoval nohama ve vzduchu, jelikož byl moc malinký, aby dosáhl na zem. V levé ruce svíral plyšáka, neviděl jsem na něj úplně jasně, ale tipl bych, že se jedná o pejska.
,,Měl jsem podobného plyšáka, když jsem byl malý." ozvu se
Ihned se na mě podívá a volnou rukou si poupraví čepici, kterou měl na hlavě.
,,Jak se jmenoval?" optá se
Nemusel jsem pátrat v hluboko v mysli, abych si ihned vzpomněl.
,,Chlupáč, měl huňatý ocásek." odpovím
Chlapeček se pousměje a pohled sklopí ke svému plyšákovi.
,,Můj pejsek nemá jméno, říkám mu vždycky jenom kamaráde."
