Vždyť upíři neexistují

5. kapitola

Po chvíli jsme vzdali hledání po mém zachránci. Renjun mě zavedl do obýváku, kde mi začal ošetřovat rány.

,,Co se sakra stalo?" zeptal se, když mi dezinfikoval rány. Lehce jsem syknul.

,,Kris." odpověděl jsem jednoduše. Renjun se zamračil.

,,Kdy nám konečně dá pokoj?" řekl naštvaně.

,,A kdo tě dovedl sem?"

,,To bych taky rád věděl." odpověděl jsem s lehkým smíchem.

,,Ale mám pocit, že to je ten ze včera. Mám štěstí, že tam byl." dodal jsem. Renjun pokýval hlavou.

,,Víš, co by mi pomohlo?" zeptal jsem se laškovně a skousl si ret.

,,Co?" zeptal se s pozvednutým obočím a usmál se. Přitáhl jsem si Juna na klín a objal ho kolem pasu. Jun mi obmotal ruce kolem krku. Přiblížil jsem se k jeho krku a začal ho líbat. Renjun zavrněl a zaklonil hlavu.

,,Tobě to nestačilo včera?" Zamručel jsem v nesouhlas, kousnul ho jemně do klíční kosti a rukama sjel na jeho zadek. Renjun vzdychl a začal mi sundávat tričko.

Najednou se ozvaly klíče v zámku a vešli do domu Renjunovi rodiče. Renjun ode mě odskočil a šel se přivítat s rodiči. Já si mezitím rovnal tričko.

,,Ta buzna je zase tady?" zeptal se zhnuseně jeho otec.

,,Můj PŘÍTEL přišel, aby mi donesl úkoly." řekl Renjun naštvaně. Jeho otec chytil Renjuna za bradu a zaklonil mu hlavu. Nad mým výtvorem se zhnuseně zašklebil.

,,Jste nechutní." Pustil Renjuna a šel do kuchyně. Renjunova mamka se povzbudivě a omluvně usmála a odešla za svým manželem. Renjun mě chytil za ruku a odvedl k sobě do pokoje.

,,Omlouvám se za něj. Vždyť ho znáš."

,,Jojo. Ale pořád to není takový jako když nás načapali." odpověděl jsem a usmál se. Renjun se také usmál a začali jsme dělat úkoly a věci do školy. Po úkolech jsme si ještě chvilku povídali a pak jsem už šel domů.

Doufal jsem, že cestou domů nepotkám Krise ani jeho partu. Kousek od mého domu jsem viděl sedící postavu na lavičce. Chtěl jsem to nechat být, ale ta osoba ke mně zvedla pohled. Byl to Jaemin. Došel jsem k němu.

,,Ahoj. Co tu děláš?" zeptal jsem se.

,,Utekl jsem z domu." odpověděl a sklopil hlavu.

,,A máš kam jít?"

,,Nemám. Ale už se tam vracet nebudu."

,,Nechceš jít ke mně? Sice se skoro neznáme, ale přece nebudeš tady." nabídl jsem mu. Chvilku přemýšlel, ale nakonec přikývl a šel se mnou. Nevěděl jsem, na co se ho mám zeptat, proto po zbytek cesty vládlo ticho.

Otevřel jsem dveře od domu a spolu s Jaeminem vešel dovnitř. Už nebydlím s rodiči, takže nebyl žádný problém s Jaeminem. Rozsvítil jsem, zul se a šel udělat večeři. Jaemin se posadil v obýváku na gauč. Donesl jsem mu talíř s jídlem a sedl si k němu na gauč.

,,Dobrou chuť." popřál jsem mu a začal jíst. Také mi popřál dobrou chuť a pustil se do jídla. Odnesli jsme talíře do kuchyně a sedli si zpátky do obýváku.

,,Hele. Nechceš tady bydlet než si něco najdeš? Já jsem stejně každý odpoledne u svého přítele, takže bys tu měl klid." navrhl jsem. Překvapeně se na mě podíval.

,,Aha. No...pokud by ti to nevadilo, tak bych tu zůstal než si najdu něco jinýho."

,,Tak fajn. Nemám s tím problém."