Vždyť upíři neexistují

45. kapitola

Jenův pohled

timeskip

Sledoval jsem Jaemina, jak zmizel za dveřmi. Došel jsem do pokoje, sednul jsem si na zem a opřel se o postel. Posral jsem to. Jaemin mě už nemiluje. Všechno je to moje chyba. Přitáhl jsem si kolena k sobě a opřel se o ně lokty. Sklopil jsem hlavu a začal  brečet. Do pokoje někdo vešel. Rychle jsem si utřel slzy a podíval se na příchozí osobu. Byl to Renjun.

,,Tak on vážně odešel?" zeptal se Renjun a sedl si ke mně. Nepřítomně jsem přikývl.

,,Co budeme dělat?" 

,,To nevím. Posral jsem to. Jaemin mě už nemiluje." řekl jsem sklesle a opřel se o Renjunovo rameno.

,,Já to taky posral. Zničil jsem naše přátelství s Jaeminem." řekl Renjun.

,,Jak to?" zeptal jsem se.

,,Začal jsem se s ním líbat a ošahávat ho." odpověděl Renjun a položil si hlavu na tu moji. 

,,Počkej cože?" zeptal jsem se a zamračil se.

,,K-když se šel Jaemin podruhý převlíknout, tak...jsem se prostě neovládl a začal ho líbat. Neodtáhl se, ani mě neodstrčil. Celou dobu jsem přejížděl rukama po jeho těle. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Nikdy jsem nic takovýho neudělal." Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj.

,,Já se s ním líbal chvilku po tobě." řekl jsem. Renjun se na mě otočil.

,,Cože?"

,,Přišel ke mně po tom, co se převlíkl. Taky jsem ho začal líbat. Jenže...pak řekl, že si musí utřídit myšlenky a že půjdu k Taeyongovi na pár dní." odpověděl jsem.

,,Myslíš, že se vrátí?" zeptal se Jun.

,,Netuším. Doufám, že jo, protože ho miluju." odpověděl jsem a začal si hrát s rukávem od trička.

,,Nechtěl jsem si to přiznat, ale já ho asi taky miluju. Nevyznám se v sobě, ale vím, že miluju tebe i Jaemina." řekl Renjun a složil si hlavu do dlaní.

,,Tak to jsme na tom stejně." přitakal jsem.

,,Musíme něco vymyslet." řekl Renjun a podíval se na mě. Pohled jsem mu opětoval.

,,To ale záleží na Minovi, koho z nás si vybere nebo jestli si vůbec někoho vybere."

,,Já vím, ale...musí se dát něco udělat, aby od nás neodešel." řekl Jun mezi vzlyky.

,,Snad jo, ale netuším co. Dal jsem mu klíče, že může přijít kdykoli bude chtít." 

time skip

,,Ozval se?" zeptal se Jun s nadějí v hlase.

,,Ne. Už několik dní se neozval." odpověděl jsem a položil mobil na stůl.

,,Měli bychom se najíst. Jaemin by nebyl rád, kdyby věděl, že tady nejíme." řekl Ren a chytil mě za ruku.

,,Něco podobného mi řekl Min, když jsem nejedl a ty si byl nezvěstný." Podíval jsem se na něj a smutně se pousmál. Jun se taky pousmál a zvedl se ze židle. Napodobil jsem ho a šel s ním do kuchyně. Vzali jsme si tu sáček krve a rozdělili si ho. Najednou začal zvonit můj mobil. Rozeběhl jsem se k němu a okamžitě ho přijal.

,,Minie? Jsi to ty?" zeptal jsem se okamžitě s nadějí v hlase. Jun už stál vedle mě a poslouchal.

,,Ne. Haechan. Okamžitě si sem pro něj přijďte, než odsud odejde nadobro. Schoval jsem mu tašku s věcma. Nějakou dobu ho ještě zdržím, ale nevím, na jak dlouho. Hned přijďte." Haechan vytípl hovor. S Junem jsme se na sebe podívali a hned běželi do předsíně. Obuli jsme se a vzali klíče. Neběželi jsme na autobusovou zastávku, ale rovnou k Taeyongovu domu, abychom tam byli rychleji. Chytil jsem Juna za ruku a snažil se běžet tak, aby mě Ren stíhal. Byli jsme už jen tři ulice od Taeho domu.

Jaeminův pohled

,,Sakra Haechane. Dej mi tu tašku." řekl jsem už mírně naštvaně.

,,Ne. Ty zůstaneš tady."  

,,Vždyť jsem ti vysvětloval, že musím odejít! Vrať mi okamžitě tu tašku!" zavrčel jsem a přiblížil se k němu.

,,Nedám ti ji! Jak můžeš chtít odejít! Víš, jak bys tu všem chyběl!" vykřikl Haechan a o krok ucouvl.

,,Proč tady po sobě řvete a proč my měli pod postelí schovanou něčí tašku?" zeptal se Taeyong s mojí taškou v ruce.

,,Dáš mi, prosím, tu tašku?" zeptal jsem se ho a natáhl se pro ni. Najednou kolem mě proběhl Haechan, vzal tu tašku a utekl pryč. Rozeběhl jsem se za ním. Chan se zastavil před sklepem, podíval se na mě a hodil ji tam. Odstrčil jsem ho ode dveří a vešel dovnitř. Hodil jsem si tašku přes rameno a chtěl odejít, ale najednou se zavřely dveře a cvakl zámek. Došel jsem ke dveřím a zabušil na ně.

,,Já ti říkám, že nikam nepůjdeš." řekl Haechan za dveřmi.

,,Ty kreténe! Okamžitě mě pusť!" zakřičel jsem a znovu zabušil na dveře.

,,Jeno a Renjun tu budou za chvilku." řekl Chan.

,,Cože?! Ty si jim volal?!" 

,,Může mi tady někdo kurva vysvětlit, co se tu děje?!" zavrčel Taeyong za dveřmi.

,,Jaemin chce odejít. Navždycky." nabonzoval mě Haechan.

,,Si děláš prdel, ne? V tom sklepě zůstaneš, dokud nedostaneš rozum." řekl Taeyong a nejspíš odešel. Odhodil jsem tašku na zem a prohrábl si vlasy. Proč se mi všechno musí vždycky pokazit. Sedl jsem si na zem a čekal, až mě pustěj.

,,Kde je?" zeptal se mně velmi povědomý hlas.

,,Neutekl?" zeptal se druhý. Do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Ne. Je ve sklepě. Riskoval jsem svůj vlastní život, abych ho tady udržel." Někdo zaťukal na dveře.

,,Minie? Jsi tam? Potřebujeme si s tebou promluvit." řekl Jeno mezi hlubokými nádechy. Úplně jsem zapomněl na svůj plán. Chtěl jsem být u nich. Doběhl jsem ke dveřím.

,,J-jo. Pusťte mě ven, prosím." zaškemral jsem. Ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se otevřely. Vběhl jsem ubrečený Junovi a Jenovi přímo do jejich náruče.