Vždyť upíři neexistují

29. kapitola

Jenův pohled

Uběhl týden od setkání s Renjunem. V hlavě mi běhalo několik otázek. Jakto, že je Renjun naživu? Proč mi nedal vědět? S kým to byl? Proč mě chtěl zabít? Jak může Jaemin tak rychle utíkat a proč měl červené oči? Ani na jednu jsem nedostal odpověď. 

Snažil jsem se ptát Jaemina, ale nic mi neřekl. Vždycky začal mluvit o něčem jiném nebo se této konverzaci vyhnul nějak jinak.

Začali jsme bydlet u Taeyonga a Jaehyuna v domě, protože u nás bydlet zatím nemůžeme. Mohli by tam za námi kdykoli přijít ti od Renjuna a zabít nás. 

Pokoj sdílíme s Haechanem, takže se opravdu nenudíme. Je to mnohem horší, než kdybychom měli pokoj s Taeyongem. Furt do nás nějak reje. 

Zrovna jsem seděl v obýváku, když se ozval Lucas z kuchyně.

,,Jeno, došel by si, prosím, pro maso do lednice?" zeptal se a dál krajel zeleninu. Nechápavě jsem se na něj podíval. 

,,Vždyť máš lednici hned za sebou." řekl jsem a pozoroval ho.

,,Ale já myslel tu druhou. Tu ve sklepě." řekl Lucas. Překvapeně jsem mrkl.

,,Tady je ještě jedna lednice? O tom ani nevím. Ale jo. Zajdu tam." souhlasil jsem a zvedl se z gauče. Pomalu jsem došel do sklepa a rozhlédl se. Usmál jsem se, když jsem našel tu ledničku. Došel jsem k ní a otevřel ji. Úplně jsem se zasekl. Uviděl jsem tam spoustu sáčků. Vyběhl jsem ze sklepa a doběhl do obýváku, kde už byl Jaemin. Usmál se, jakmile mě spatřil.

,,Proč máte krev v lednici?" zeptal jsem se a koukal Jaeminovi do očí. Min na mě vytřeštil oči. Byla v nich vidět panika.

,,Jeno...já..."

,,Řekni mi pravdu! Má to něco společnýho s tvou rychlostí, sílou a červenýma očima?" zeptal jsem se.

,,Na tohle si asi sedni." řekl klidně Jaehyun. Poslechl jsem ho a sedl si k němu na gauč. Jaemin na mě stále vyděšeně koukal.

,,No...hlavně neutíkej, nekřič, snaž se nevyvádět a vyslechni si mě až do konce." řekl Jaehyun.

,,Nebudu chodit kolem horké kaše. Prostě...jsme upíři. Všichni tady." Otevřel jsem nevěřícně pusu.

,,Ale vždyť oni neexistují." řekl jsem.

,,Existují. Ti, co tě chtějí zabít, jsou taky upíři. A z Renjuna ho udělali taky. Ano, jsme nesmrtelní, ale nejsme mrtví. Ano, pijeme krev. Ano, umíme chodit po zdech a stropech. Ano, máme větší sílu, rychlost a ovládáme hypnózu. Ano, rychle se nám hojí rány a zranění. Nevadí nám světlo, jen se nedokážeme opálit, vadí nám česnek a nespíme v rakvi. Jsme vidět v zrcadle. Neumíme lítat a neměníme s v netopýra. Vadí nám celkově náboženské věci, proto Taeyong furt nadává. Dál nám vadí stříbro. Oči nám rudnou, když jsme naštvaní. To je asi tak všechno, co mě teď napadá. Upírem se můžeš narodit nebo ho z tebe udělá jiný upír tím, že tě kousne. Ale nejdůležitější věc je, že nesajeme krev komukoli na ulici. Chodíme si pro ni do krevní banky, aby jsme nikomu nemuseli ubližovat." dořekl Jaehyun a stále mi koukal do očí.

,,To nemůže být pravda. Jak tomu mám věřit?" zeptal jsem se a podíval se po všech v místnosti. 

,,Ten prstýnek je ze stříbra?" zeptal se Jaehyun. Přikývl jsem.

,,Tak si ho sundej a polož na stůl." řekl Jaehyun. Poslechl jsem ho a položil svůj prstýnek na stůl. Jaehyun na něj položil ruku a po pár sekundách ji zase stáhl. Ukázal mi svou dlaň. Byl na ní vypálený kroužek v místě, kde byl můj prstýnek.

,,Pane Bože." vyklouzlo mi z úst. Všiml jsem si, jak sebou všichni cukli.

,,Do píči! Kterej kretén!" zavrčel Taeyong a vešel přes terasu do obýváku.

,,Tady vidíš, že my takový věci, co jsi právě řekl, říct nemůžeme. Taeyong takový věci vyměnil za sprostá slova." řekl naprosto klidně Jaehyun. Podíval jsem se mu do dlaně, kde už nebyla stopa po popálenině.

,,Jeno. Než-než se se mnou rozejdeš, tak ti chci říct, že tě strašně moc miluju. Už dlouho. Sledoval jsem tě tak nějak od prváku. Bylo mi tě strašně líto. Viděl jsem tě, jak si chodil opilý domů. Viděl jsem i, jak si k tobě sedl Renjun. Bolelo mě vědět, že miluješ někoho jinýho, ale zároveň jsem byl šťastný, že máš někoho tak skvělého. Věděl jsem i, jak vás ve škole šikanují. Obdivoval jsem, jak se podporujete a vůbec nikoho neřešíte. A pak vás už nešikanovali jen ve škole, ale i venku na ulici. Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlal vám pomoct. Nemohl jsem se už koukat na to, jak oba trpíte. To, co chtěl udělat Kris Renjunovi v tý uličce, bylo už moc a mě to dokopalo k tomu, abych něco udělal. A jak tě potom začali bít, když jsi šel za Junem. Taky jsem se na to už nemohl dál dívat. Proto jsem se s tebou začal bavit ve třídě, aby pak nebylo divný, že tě bráním. Moc tě miluju, Jeno. Nechci o tebe kvůli tomu přijít. Rodiče zjistili, že jsem se do tebe zamiloval, a proto mi přivedli snoubenku. Utekl jsem, abych ti mohl být pořád na blízku. A teď, když se mi splnil můj sen, o tebe nechci přijít." Jaemin se mi celou dobu díval do očí. Slzy mu stékaly po tvářích, ale nestíral si je. Ani jsem si nevšiml, že mé tváře byly taky vlhké od slz.

,,Promiň." zašeptal jsem, vyběhl na terasu, kde jsem si obul boty, a utekl pryč.