Vždyť upíři neexistují

21. kapitola

Jenův pohled

Uběhlo několik dnů od mého hovoru s Renjunem. Nedokázal jsem pořádně přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, kde je, co mu udělali a jestli ho ještě někdy uvidím. Povzdechl jsem si, vstal z postele a došel do kuchyně. Jaemin už seděl v obýváku a koukal do mobilu. Sedl jsem si vedle něj na gauč. Bylo to asi nejblíž od té pusy v kuchyni.

,,Dobré ráno." řekl jsem Jaeminovi a usmál se na něj. Jaemin se mi pokusil úsměv oplatit, ale moc mu to nevyšlo.

,,Dobré." řekl Jaemin a přitáhl si nohy k hrudi.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se ustaraně.

,,Nic. Jen jsem unavenej a není mi nějak dobře." odpověděl a položil si hlavu do mého klína. Překvapeně jsm zamrkal, ale nechal to být. Pohladil jsem ho po vlasech.

,,Nechceš nějakej prášek?" zeptal jsem se a prohrábl mu vlasy prstama. 

,,Ne. Jen to ne." odpověděl a zavřel oči. Ani jsem se nenadál a Jaemin už spal. S úsměvem jsem ho pozoroval a po chvíli také usnul.

Probudil jsem se a jako první věc, kterou jsem uviděl, byl spící Jaemin. Jeho skoro bílé vlasy byly rozházené po mém klíně. Nejspíš ucítil na sobě můj pohled a pomalu otevřel oči. Jaemin natočil hlavu tak, aby jsme si vzájemně koukali do očí. Mé tělo si začalo dělat, co chtělo. Přiblížil jsem se k Jaeminovi a políbil ho. Jaemin se zarazil, ale po chvíli začal spolupracovat.

Jaemin se zvedl a prohloubil náš polibek. Skouskl jsem Jaeminův spodní ret. Jaemin mi vzdychl do rtu a pootevřel svá ústa. Min mi obmotal ruce kolem krku a víc si mě k sobě přitáhl. Své ruce jsem přemístil na jeho záda a začal jimi po nich přejíždět. Občas jsem s nimi sjel až na jeho zadeček, který jsem někdy i zmáčkl. Chytil jsem Minův lem trička a přetáhnul mu ho přes hlavu. Hned jsem si ale Jaemina přitáhl zpátky do vášnivého polibku. Svými rty jsem se přemístil na jeho krk a dál pokračoval na klíční kosti. Stejnou cestou jsem se svými rty vrátil zpátky. Rukama jsem přejížděl po jeho vypracovaném bříšku a zádech. 

,,Máš překrásný tělo, Jaeminie." řekl jsem a znovu ho vášnivě políbil. 

,,Taky tě chci vidět." zašeptal do mých rtů a přetáhl mi tričko na spaní přes hlavu. Zahodil ho někam do neznáma a vrhnul se na mé rty. Svýma rukama prozkoumával mé břišní svaly.

Zaháknul jsem prsty za Jaeminovi kalhoty od pyžama a chtěl je stáhnout, ale najednou se ozval zvonek. Jaemin ode mě odskočil na druhý konec gauče. Rozhozeně jsem se rozhlížel kolem sebe. Natáhl jsem se pro moje tričko, které leželo na stole, a oblékl si ho. 

Zvedl jsem se a došel ke dveřím. Otevřel jsem je, ale nikdo tam nebyl. Jen na zemi ležel balíček. Rozhlédl jsem se, jestli tam někoho neuvidím, ale nikdo tam nebyl. Zvedl jsem ho a došel s ním do obýváku. Jaemin si už oblékl tričko a koukal zaseknutě do zdi. Sedl jsem si tak, aby mezi námi byla mezera, a otevřel balíček.

To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech a spustilo slzy. Z toho balíčku jsem vytáhl Renjunovo rozřezané a zakrvácené oblečení. Nevím, jak dlouho jsem brečel. Vím jen, že mě Jaemin celou dobu držel a utěšoval.

,,Určitě je v pořádku, neboj se Jeno." utěšoval mě Jaemin, ale já si myslel stále své. Renjun je mrtvý, zabili ho. Rozbrečel jsem se nanovo a přitiskl se blíže k Jaeminovi. Musím na policii, musím najít Renovi vrahy. 

,,Ja-Jaemine, musíme je najít." řekl jsem a skoro nemohl dýchat. Svými vzlyky jsem se už dusil, bolela mě hlava, sotva jsem přes nové návaly slz viděl. Zavřel jsem oči. Jaemin mě hladil po vlasech a zádech.

,,Jeno, samozřejmě, že ho najdeme, ale nejdřív se musíš uklidnit." Nemělo to na mě žádný účinek.

,,Víš ty co. Půjdeme za Taeyongem a Jaehyunem. Oni už něco vymyslej. Teda spíš Jaehyun, ale určitě na něco přijdou." řekl Jaemin, zvedl mě z gauče a odvedl ke mně do pokoje. Nechal mě tu samotného a sám se došel převlíknout. Oblékl jsem se, sedl si na postel a znovu se rozbrečel. Renjun je mrtvý. 

,,Jeno. My Renjuna najdeme. Neboj se. A teď už pojď." Jaemin mě zvedl a odvedl do předsíně. Vzal do ruky balíček s Renovým oblečením. Vyšli jsme z domu, zavřeli a šli na zastávku. Autobus přijel za chvilku. Několik lidí na mě divně koukalo, ale neřešil jsem to.

,,Teď budeme vystupovat." oznámil mi Jaemin. Zvedl jsem se ze sedačky a stoupl si ke dveřím. Jaemin udělal to samý a už jsme vystupovali z autobusu a šli k domu s černou střechou.

,,Kluci! Mamiiiii!" zavolal Jaemin na celý dům.

,,Já ti dám takovou mami, až ti bude špatně!" zavrčel Taeyong z horního patra. 

,,Kde je Jaehyun?" zavolal Jaemin.

,,Na zahradě." zařval Taeyong. Jaemin se na mě otočil.

,,Půjdeš za Jaehyunem a řekneš mu, co se stalo a já půjdu za Taeyongem. Jo?" Nepatrně jsem přikývl a vzal si od Jaemina balíček s Renovým oblečením. Vyšel jsem na zahradu a začal hledat Jaehyuna.

Jaeminův pohled

Když Jeno odešel na zahradu, tak jsem se vydal za Taeyongem. Byl v koupelně a dával si na obličej masku. Pokusil jsem se usmát.

,,Co je s tebou? Já znám tenhle tvůj úsměv. Ten hranej úsměv." Taeyong se ke mně otočil a prohlídl si mě.

,,Mám takový problém. Vlastně dva, ale můžeš mi pomoct jenom s jedním." řekl jsem a sedl si na vanu.

,,Co potřebuješ?" zeptal se starostlivě Taeyong.

,,Dlouho jsem nejedl." odpověděl jsem. Taeyong se okamžitě zvedl a odešel pryč. Vrátil se s pytlíkem červené tekutiny.

,,Ty nemáš doma?" zeptal se Taeyong a podal mi pytlík. Odtrhl jsem roh a začal hltavě pít. Během chvilky jsem vypil celý sáček.

,,Nemám kde. Nemůžu dát jen tak sáček s krví do ledničky." odpověděl jsem a utřel si pusu hřbetem ruky.