Vždyť upíři neexistují

9. kapitola

,,Co ruka? Byla to pořádná rána." zeptal jsem se a prohlídl si jeho ruku.

,,V pohodě. Nic mi není." zasmál se Jaemin. Nevěřícně jsem se na něj koukal.

,,Moc ti děkuju, ale měl si ho nechat být. Teď s nimi budeš mít akorát problémy." řekl jsem.

,,Neboj se. Oni si už rozmyslí, jestli si něco zkusej. Kdyžtak jim to znovu vysvětlím."

,,Stejně nechápu, že v jednu chvíli se rveš a jde z tebe strach a v druhý jsi milý a...roztomilý." řekl jsem a podíval se na něj s úsměvem. Jaemin se na mě podíval.

,,Já jsem někdy roztomilej?" zeptal se s vykulenýma očima.

,,No...třeba teď." odpověděl jsem. Jaemin se otočil k tabuli, ale i tak jsem si všiml toho, že se červená. V kontrastu s jeho vlasama to bylo dost vidět.

Výuka probíhala v pohodě. Žádný zkoušení, jen test, ale o tom jsme věděli. Spokojení jsme vycházeli ze školy a řešili, jak to bude odpoledne.

,,No, tak já jdu za Juniem, takže ti dám klíče, aby ses dostal domů." Vytáhl jsem klíče z kapsy a předal mu je.

,,Dobře, mám něco mezitím udělat k večeři?"

,,Pokud se ti chce, nechám se překvapit."

,,Tak jo a v kolik přijdeš?"

,,Nevím, asi nějak večer před desátou."

,,Okay, užijte si to, zatím." rozloučil se se mnou Jaemin a odešel.

Cesta k Junovi mi trvala chvilku nebo aspoň mi to tak připadalo. Zazvonil jsem a čekal až se otevřou dveře. Ve dveřích se objevila Renova mamka.

,,Dobrý-"

,,Je u tebe Renjun?" Překvapeně jsem zamrkal.

,,Počkat, co? Ren není doma?"

,,Ne, včera utekl, říkal že bude u tebe." Vystrašeně se na mě podívala a v očích se jí objevily slzy.

,,Včera a ani dneska ke mně nepřišel, neodepsal mi ani na zprávu."

,,Pojď dál." pozvala mě Junova mamka.

Vešel jsem dovnitř a začal trochu panikařit.

,,Kde je můj syn?!" vykřikl na mě Renův táta.

,,Vypadám na to, že to vím?" Zkroušeně jsem si sedl na sedačku.

,,Vždyť utekl za tebou."

,,Ke mně nepřišel."

,,Jdu volat policii." řekla Junova máma a odešla s telefonem do kuchyně.

Jaeminův pohled

Rozloučil jsem se s Jenem a šel k jeho domu. Dal jsem si sluchátka do uší a zaposlouchal se do písniček. Šel jsem do parku, protože přes park to je podle Jena k němu domů nejkratší. Podíval jsem se před sebe a uviděl tam toho kluka, kterýmu jsem dneska vrazil, a jeho partičku.

Povzdechl jsem si a vyndal si z uší sluchátka. Pomalým krokem jsem k nim došel.

,,Co chcete?" zeptal jsem se s nadzvednutým obočím.

,,Potřebujeme si něco vyjasnit." řekl Kris a vydal se ke mně. Jeho partička ho napodobila.

,,Tak fajn." řekl jsem a čekal, co z nich vypadne. Už jen z toho, jak mě začala jeho partička obcházet, mi došlo, že si nejdou popovídat. Sundal jsem ze zad batoh a odhodil ho někam vedle sebe. Kolem mě stálo sedm kluků.

,,V takové přesile, jo." řekl jsem a připravil se na boj. Jako první na mě zaútočil kluk za mými zády. Otočil jsem se, uhnul jeho ráně a podkopl mu nohy. Nestihl jsem mu jednu vrazit, protože se na mě už vrhl další. Vykryl jsem jeho útok a pěstí ho srovnal k zemi. Podíval jsem se směrem ke Krisovi a viděl na jeho tváři nejistotu.

,,Na co čekáte?! Jděte na něj!" zařval Kris a celá jeho parta se na mě vrhla.

Schytal jsem pár pěstí do břicha, jednu do obličeje a pár kopanců, ale oni skončili hůř. Když jsem byl s nimi hotov, tak jsem si upravil mikinu a vzal si batoh ze země.

,,Doufám, že jsme si porozuměli." řekl jsem a vydal se k Jenovi domů. Bolelo mě břicho, ale dalo se to snýst. Teď už by měli dát Jenovi a jeho příteli pokoj.

Došel jsem domů...můžu to nazývat domovem? Zakroutil jsem hlavou, odnesl si batoh do pokoje a převlíkl se.