Vždyť upíři neexistují

37. kapitola

pohled Jaemina

Odtrhl jsem pohled od těla mého mrtvého otce a doběhl do Jenova pokoje. Jeno ležel bez známky života na posteli. Renjun ležel vedle něho na posteli a lehce s ním třásl.

,,Jeno! Prober se! Neopouštěj mě!" křičel Renjun přes své vzlyky. Došel jsem k posteli a klekl si vedle ní. 

,,Jeno! No tak! Musíš se k nám vrátit!" vyhrkl jsem a chytil ho za ruku. Byla úplně ledová.

,,Pomocte mu někdo!" zakřičel jsem nastejno s Renjunem. Taeyong vešel do pokoje a zastavil se ve dveřích. Smutně se na mě podíval a zakroutil hlavou v nesouhlas.

,,Není jak." odpověděl Tae a sklopil pohled k zemi. 

,,T-to nemůže být pravda. Určitě to nějak jde." zlomil se mi hlas. Slzy mi tekly po tvářích proudem. 

,,Jeno! Prober se!" zatřásl zoufale Renjun s Jenem. Jeno nijak nereagoval. 

,,T-to mi ne-nemůžeš udělat!" zavzlykal jsem do dlaní. 

,,Vážně nejde nic udělat?" zeptal se Renjun zlomeně. Najednou mě něco napadlo. Zvedl jsem hlavu z dlaní a utřel si slzy.

,,Jedna možnost tu je." řekl jsem a popotáhl. Všichni se na mě nechápavě podívali. Přiblížil jsem se k Jenovi. Mark nejspíš pochopil můj záměr, ale nestihl mě zastavit. Zakousl jsem se do Jenova krku. Jeho krev se mi rozlila v ústech. 

,,Co to děláš?!" zařval na mě Renjun a snažil se mě odstrčit pryč, ale zastavil ho jeden kluk.

,,Renjune. Tohle je možná jediná možnost, jak ho zachránit." Odtáhl jsem se od Jenova krku a nespouštěl z něj oči.

,,Jak poznáme, že to zabralo?" zeptal se Jisung do úplného ticha. Rozklepanou rukou jsem vyhrnul Jenovi tričko. Rány se začaly zatahovat. Z očí mi vytryskly slzy štěstí. 

,,Ty si ho zachránil!" vykřikl Renjun s úsměvem. Taky jsem se musel usmát.

,,Tak jo. Měli bychom teď všichni odejít. Někdo teda musí Jena hlídat, ale nemůžeme tu být všichni. Potřebuje odpočívat." řekl rozumně Jaehyun.

,,S Jaeminem ho tu budeme hlídat." odpověděl Renjun a utřel si slzy. Přikývl jsem a pohladil Jena po vlasech.

,,Zůstala v lednici ještě nějaká krev?" zeptal se Tae a podíval se na Rena.

,,Nevím, kolik jich tu Jeno měl, ale vypil jsem jeden pytlík." řekl Renjun.

,,Tak tam ještě tři pytlíky jsou. To vám bude stačit. Zítra se tu stavíme a doneseme další." řekl Jaehyun a vyšel z pokoje. 

,,Kdyby něco, tak volej, Junie. My okamžitě přijdeme." řekl kluk s šedohnědými vlasy. Z místnosti a poté i z domu odešli všichni až na mě a Renjuna.

,,Nevím, jak ti mám poděkovat za to, že si zachránil Jena." řekl Renjun a sedl si na posteli.

,,Za to mi nemusíš děkovat. Já jsem to udělal rád. Sice mě potom možná bude Jeno nenávidět, ale radši budu žít s tím, že žije a že mě nenávidí, než s tím, že je mrtvý." odpověděl jsem a usmál se.

,,I tak ti děkuju. Nevím, co bych dělal, kdyby umřel." 

,,To já taky ne. Jo...já ti uvolním místo ve skříni v tom druhým pokoji. Ještě jsem si ho nestihl odnýst." odpověděl jsem a začal se zvedat.

,,Nemusíš si odnášet věci. Já si lehnu klidně na gauči." řekl Renjun. Chtěl se zvednout, ale zkřivil tvář bolestí a chytil se za nohy. Přišel jsem k němu.

,,Stalo se něco?" zeptal jsem se.

,,Ten chlap mi zlámal nohy." odpověděl. 

,,Můžu se podívat?" Renjun se na mě podezřívavě podíval, ale nakonec si sundal kalhoty. Na kolenou měl obrovské modřiny.

,,Teď se připrav. Možná to bude bolet." Pomalu jsem mu začal pokrčovat nohu v koleni. Renjunovi unikl bolestný sten, ale jinak nijak nereagoval. To samé jsem udělal i s druhou nohou.

,,Už to srostlo, ale bude tě to ještě tak dva dny bolet. Snaž se teď co nejmíň chodit." řekl jsem a položil mu nohu na postel.

,,A na gauči budu spát já. Ty zůstaneš vedle v pokoji." řekl jsem nesmlouvavě.

,,No tak fajn. Ale kdyby ti vadilo spát na gauči, tak řekni. Klidně tam budu spát já." řekl Renjun a pomalu se zvedl z postele.

,,Počkej. Odnesu tě tam." nabídl jsem mu a opatrně si ho vyzvedl do náruče. Donesl jsem ho do pokoje a položil na postel.

,,Kdyby něco, tak na mě zavolej." Zavřel jsem dveře a ještě se podíval na Jena. Lehce oddechoval. Usmál jsem se a došel do obýváku. Z opěradla jsem si vzal deku, lehl si a přikryl se. Nemohl jsem usnout. Vždycky se mi před očima objevil otec, jak vystřelil na Jena a poté jak leží mrtvý na zemi.

Renjunův pohled

Rozhlédl jsem se po pokoji. Nic moc se tady nezměnilo. Podíval jsem se na sebe a uvědomil si, že v tomhle oblečení nemůžu spát. Bylo spocený a od krve. Můj pohled se zasekl na skříni. Zatnul jsem zuby a pomalu si stoupnul na nohy. Strašně moc to bolelo, ale zvládl jsem nevykřiknout. 

Otevřel jsem skříň. Sundal jsem si svoje tričko a odhodil ho na zem. Ze skříně jsem vytáhl nějaké čisté. Chvilku jsem váhal, jestli nebude Jaeminovi vadit, že si půjčím nějaký oblečení, ale nakonec jsem si ho oblékl i s nějakými kraťasy. Lehl jsem si zpátky do postele.

Zabořil jsem hlavu do polštáře. Do nosu mě udeřila povědomá vůně. Po celém těle mi naskočila husí kůže, ale najednou jsem se celý uvolnil. Vše, co se dnes stalo, ze mě spadlo. Stále jsem vdechoval tu vůni a snažil se si vzpomenout, odkud ji znám, protože tohle Jenova vůně není.

Pak mi to najednou došlo. Vůně patřila osobě, která mě zachránila před otcem, která zachránila Jena a nějakou dobu žila v tomhle pokoji. Jaemin. Otočil jsem se na záda a snažil se nevnímat, jak na mě jeho vůně působí. Nakonec jsem stejně usnul s nosem zabořeným v polštáři.