Vždyť upíři neexistují

20. kapitola

Renjunův pohled

Probudily mě ranní paprsky. Otevřel jsem oči a rozkoukal se po místnosti. Místnost jsem vůbec nepoznával. Ležel jsem na posteli. Nesvázaný. Vedle postele stál stůl, na kterém byl lísteček se vzkazem.

Zvedni se z postele, otevři dveře, jdi do leva, stále rovně, po schodech dolů a otevři dveře vpravo. S láskou San.

Vešel jsem na chodbu a šel podle instrukcí. Dveře byly otevřené a z místnosti vycházely hlasy. Nakoukl jsem dovnitř, nejspíš do kuchyně. Byla tu linka, lednička, stůl a několik židlí. Seděli tu San, Wooyoung a Seonghwa. 

,,Co se ti na něm líbí? Je to parchant, kterej ubližuje lidem, kolikrát bezdůvodně, ani o tebe nezavadí pohledem a ani nějak hezky nevypadá. Ty chceš chodit s panenkou Chucky?" zeptal se Wooyoung Seonghwi. 

,,Ale on se takhle chová od tý doby, co Jaemin opustil jeho ségru. Předtím se choval normálně. Vždyť víte, jak dodržujou ty tradice. To samý Hongjoong." obhajoval Seonghwa...někoho. Nejspíš Yeosanga.

,,Jo. Začal se tak chovat až teď. Ale přece kvůli tomu, co se stalo s jeho ségrou, nebude ubližovat lidem kolem sebe! Ty si neviděl, co udělal Sanovi!" zavrčel Wooyoung.

,,Ale to udělal kvůli Renjunovi." namítl Seonghwa. 

,,Neměli bychom ho jít zkontrolovat?" zeptal se San a podíval se po těch dvou.

,,No...radši jo." přitakal Seonghwa a zvedl se s ostatními. Podíval jsem se po chodbě, ve které jsem se nacházel. Nejblíž byla nejspíš místnost schovaná za závěsem. Rychle jsem se tam schoval. Všichni tři prošli kolem mě a vyšli schody. Počkal jsem, až je neuslyším, a vyšel ze svého úkrytu.

Musel jsem najít východ. Nakoukl jsem do každých místností, které tu byly na patře. Našel jsem i sklep, ve kterém jsem byl uvězněný. Došel jsem zpátky ke schodům a zaposlouchal se, jestli někoho neuslyším. Nic. Vyšel jsem pomalu schody. Podíval jsem se za sebe, jestli někdo není dole na schodech. Otočil jsem se zpátky. Vytřeštil jsem oči a koukal na Sana.

,,Teď už nehrajeme na babu, ale na schovku?" zeptal se San s úsměvem. Asi mám halucinace. Právě vidím Sana stát na stropě. Zatřásl jsem hlavou.

,,Renjune. Už ti tady z toho hrabe. San nemůže stát na stropě." Mávl jsem nad tím rukou, obešel halucinaci Sana a šel dál. Po pár metrech jsem se otočil. Halucinace Sana se na mě nechápavě koukala. Otočil jsem se zpátky a přede mnou stál Wooyoung. Taky na stropě.

,,Pokud vím, tak noční můry mají být během spánku. Tak proč tu seš ty?" Halucinace Wooyounga se zatvářila naštvaně a uraženě odpochodovala. Usmál jsem se nad svým vítězstvím a šel dál dokud se přede mnou neobjevil Seonghwa, samozřejmě taky na stropě. Neřešil jsem to. Halucinací přece můžu projít. Šel jsem dál, dokud mě nezastavila rána. Chytil jsem se za hlavu a nechápavě se podíval na Seonghwu. 

,,Sanovi se vyhneš a do mě narazíš!" řekl Seonghwa, zatímco se držel za hlavu a přes boční stěnu došel zpátky na podlahu. Za námi se ozval zvláštní smích. Otočil jsem se a viděl, jak se ke mě přibližuje smějící se Wooyoung a San.

,,Jak mě může praštit halucinace? To není možný." začal jsem panikařit.

,,Já nejsem žádná halucinace!" zavrčel na mě Seonghwa.

,,A jak to, že můžeš chodit po stropě a po zdech? To není možný. Mě už vážně hrabe. Já se tu hádám se svou halucinací." San se ke mě přiblížil a položil mi ruce na tváře.

,,Ale zlato, to není žádná halucinace." zažvatlal na mě. Wooyoung se okamžitě přestal smát a vražedně se podíval na Sana. 

,,Jo jasně." odpověděl jsem a šel zpátky ke schodům. Došel jsem do kuchyně a sedl si tam. Halucinace přišli chvilku po mně a taky si sedli ke stolu.

,,Co máme udělat, aby sis přestal myslet, že jsme halucinace?" zeptal se Seonghwa.

,,Nechceš jednu vrazit?" zeptal se Wooyoung a otočil se ke mně. 

,,No klidně. Halucinace mě nemůže pra-" Má hlava odletěla do prava a záhy odletěla na druhou stranu. Chytil jsem se za obě tváře, ale nestihl nic říct, protože mě někdo kopl do holeně. Pustil jsem si jednu tvář a chytil se za nohu.

,,Sorry. Neměl jsem místo, kam ti dát facku." omluvil se San a začal se smát. 

,,Stačilo ti to nebo chceš ještě?" zeptal se Wooyoung a nadzvedl jedno obočí. Vyděšeně jsem je sledoval.

,,J-jak?" zeptal jsem se.

,,Vždyť jsem ti říkal, že jsme upíři." řekl Wooyoung rozladěně.

,,Ale upíři neexistují."

,,Ale upíři neexistují. A od koho si myslíš, že máš ten kousanec na krku? Od komára?" napodobil můj hlas Wooyoung.

,,Cože? Já mám kousanec?" Zvedl jsem se a šel se prohlídnout do zrcadla. Na mém krku opravdu byly dvě dírky.

,,To od Hongjoonga. On mě kousnul, když jsem byl v tom sklepě." řekl jsem a vrátil se ke stolu.

,,Hongjoong tě kousnul a zůstaly tam dvě dírky po zubech, my chodíme po stropě a po zdech a Sanovi se zahojily rány po bičování za dva dny. Koukni se na jeho záda a uvidíš, že nemá ani jednu jizvu." řekl Seonghwa vážně. Podíval jsem se na Sana.

,,Na to okamžitě zapoměň." řekl Wooyoung.

,,A jak tomu mám asi uvěřit?" zeptal jsem se a otočil se na Wooyounga. Wooyoung se zvedl, došel k lince a vytáhl nůž. Pomalu došel ke mně a podíval se na Seonghwu. Svůj pohled přesměroval zpátky ke mně a řízl se do dlaně.

Vyskočil jsem ze židle a došel pro kapesníky. 

,,Dej mi tu ruku, ať ti to ošetřím." Wooyoung mi podal svou ruku a já utřel krev, kterou měl v dlani. Překvapeně jsem vykulil oči. V jeho dlani vůbec nebylo poznat, že by se kdy řízl.

,,Už tomu věříš?" Nevěřícně jsem se koukal na Wooyounga. Pak jsem se podíval na Sana a Seonghwu. Přátelsky se na mě usmáli.

,,Takže vy jste doopravdy upíři?" zeptal jsem se a polkl.

,,Jo a ty teď taky."