Vždyť upíři neexistují

14. kapitola

Jaeminův pohled

Pomohl jsem Taeyongovi s obědem, aby mi aspoň trochu odpustil. Ale jak ho znám, tak mi odpustil už, když mi vrazil tu facku.

,,Děcka! Oběd!" zařval Taeyong na celý dům. Po schodech přišli úplně všichni. Haechan, Chenle, Jisung, Mark a samozřejmě i Jaehyun. Chenle, Jisung i Mark po mně skočili a začali mě objímat.

,,Taky vás rád vidím, ale takhle mě umačkáte." řekl jsem se smíchem. Pustili mě a sedli jsme si všichni ke stolu. Taeyong nám nandal jídlo a začali jsme obědvat.

,,Tak vyprávěj." pobídl mě Jaehyun. Vše jsem jim řekl. Všichni mě poslouchali až z toho zapomněli na to, že mají jíst.

,,Takže...pokud to chápu dobře, tak ty hledáš přítele kluka, kterýho miluješ." shrnul to Mark. S červenými tvářemi jsem přikývl.

,,A není dobře, že je pryč? Máš toho kluka pro sebe." řekl Haechan nechápavě. Povzdechl jsem si.

,,Není, protože Jeno je nešťastný a...když je nešťastný on, tak jsem nešťastný i já. Chápeš?"

,,Když to řekneš takhle...no každopádně, já ho nikdy neviděl."

,,My ho taky neviděli, ale zkusíme se zeptat. Třeba ho někdo viděl." řekl Tae.

,,Děkuju."

,,Kde teď bydlíš? Co jsi říkal, tak bydlíš u toho Jena." vyzvídal Tae.

,,Jak často bys tam chodil?" odpověděl jsem otázkou.

,,No...tak aby jste tam měli klid, tak jednou týdně."

,,Proč mě to nepřekvapuje?" Po půlhodinové hádce, kdy mi vyhrožoval pánví, jsem mu vyklopil, kde Jeno bydlí.

,,No vidíš. Ani to nebolelo." řekl s úsměvem spokojený Taeyong a zapisoval si adresu. Se smíchem jsem se podíval na hodiny a zjistil, že už budu muset jít domů.

,,Hele, kluci, já už budu muset jít." řekl jsem opatrně.

,,Jestli tě na tý adrese nenajdu, tak si mě nepřej." pohrozil mi Taeyong pánví.

,,Kde tu pánev pořád bereš?" zeptal jsem se udiveně.

,,Kouzlo." řekl s úsměvem.

,,No dobře. Tak já už jdu. Moc jsem si to užil. Mějte se a přežijte. Čau mami." řekl jsem, vyběhl ze dveří, které jsem za sebou rychle zavřel. Slyšel jsem, jak se pánev od nich odrazila a Taeyonga.

,,Zmetek jeden!"

Zasmál jsem se a vydal se domů. Po necelé půlhodině jsem dorazil domů. Jeno seděl na gauči jako hromádka neštěstí. Sedl jsem si k němu a objal ho kolem ramen.

,,Tak co? Jak to dopadlo?" zeptal se okamžitě aniž by se na mě podíval.

,,Všechny jsem vyvěsil, ale nikdo ho neviděl." odpověděl jsem.

,,Jedl jsi?" zeptal jsem se. Zakýval hlavou v nesouhlas.

,,Já se z tebe zblázním. Musíš jíst. Renjunovi by se určitě nelíbilo, že nejíš." řekl jsem a šel udělat něco k jídlu. Našel jsem v lednici nějakou zeleninu a v mikrovlnce nechal rozmrazit maso. Začal jsem všechno krájet, když se mi najednou kolem pasu obmotaly dvě paže. Trochu jsem sebou cukl. Nechápal jsem, proč to Jeno dělá. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Asi jsem se nepohnul nějak dlouho, protože Jeno chytil moji ruku s nožem a začal krájet, aniž by mou ruku pustil. Opřel si hlavu o moje rameno a dál pokračoval v krájení. Překvapeně jsem natočil hlavu k němu. Jeno se na mě také podíval. Naše obličeje byly pár centimetrů od sebe. Najednou Jeno překonal tu mezeru mezi námi a spojil našel rty.

Pustil jsem nůž a otočil se k němu tělem. Začal jsem s ním spolupracovat a obmotal mu ruce kolem krku. Jeno mě za stálého líbání vysadil na linku. Svýma rukama mi začal přejíždět po těle. Z ničeho nic se odtáhl. Stál tam bez hnutí a nevěřícně na mě koukal.

,,Promiň. Já-já ujelo mi to." řekl Jeno roztřeseným hlasem.

,,To...je dobrý." Seskočil jsem z linky a usmál se na Jena.

,,Ne. To není dobrý. Vždyť já mám přítele a-a-"

,,Tak hele. Za tohle nemůžeš ty, ale já. Neměl jsem to nechat zajít takhle daleko. A asi bude lepší, když už se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že se nic nestalo." vyklopil jsem ze sebe a začal zase krájet zeleninu. Snažil jsem se, aby na mně nebylo poznat zklamání. Jeno přikývl a odešel zpátky do obýváku.