Vždyť upíři neexistují

7. kapitola

Pohled Renjuna

Potom, co Jeno odešel, jsem si šel sednout do obýváku k rodičům.

,,Kolikrát jsem ti říkal, že ho sem nemáš tahat?" vyštěkl táta.

,,A kolikrát jsem ti já říkal, že je to můj přítel, tak že si máš zvyknout." vyštěkl jsem zpátky.

,,Jak to se mnou mluvíš? Takhle jsme tě nevychovali! Dokud si ho nepotkal, tak ses choval normálně." Postavil se a zamračil se na mě.

,,Jak to myslíš normálně?" řekl jsem a nadzvedl obočí.

,,Neodmlouval jsi, nehádal ses a byl jsi normální."

,,Takže tobě vádí, že mám vlastní názory a že jsem s klukem místo holky?"

,,Dříve ses bavil s holkama, potom přišel on a zkazil tě."

,,A víš ty co? Jsem rád že mě změnil, konečně se ozvu a nenechám po sobě šlapat."

,,Dost! Není den, kdy se spolu nehádáte." vykřikla matka a oba nás sjela pohledem.

,,Ty se do toho nepleť!" zaječel na ní otec.

,,Když ti tady tak vadím, tak můžu jít pryč." Zvedl jsem se z gauče a odešel k sobě do pokoje. Ještě jsem za sebou slyšel řvát tátu, ať se vrátím, že ještě neskončil. Nic jsem mu na to neřekl. Vytáhl jsem si batoh a tašku a začal si balit.

S věcmi jsem šel do předsíně, nazul si boty a šel se rozloučit.

,,Kdyby jste mě hledali, tak jsem u Jena. Mějte se." Otočil jsem se a chtěl odejít.

,,Vrať se! Kam si myslíš že jdeš?!"

,,K Jenovi."

,,Jdi do svého pokoje. K tý buzně nejdeš."

,,Jdu." řekl jsem vážně. Už jsem chtěl jít, ale otec mi stoupl do dveří.

,,Uhni."

Otec se napřáhl a vrazil mi facku. Chytl jsem se za tvář a rozzuřeně se něj podíval.

,,Okamžitě se vrať do svého pokoje." řekl klidným hlasem a ukázal prstem ke schodům.

Otočil jsem se a vyběhl schody. Zabouchl jsem dveře a hodil věci na postel. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem tu už být. Koukal jsem se ven z okna a dostal nápad.

Popadl jsem věci, otevřel okno a snažil se chytit větve stromu, po kterém sem vždy lezl Jeno. Po pár pokusech jsem se konečně chytl a přelezl na strom. Slezl jsem a začal utíkat mezi domy směrem k Jenovi.

Když jsem byl dostatečně daleko od našeho domu, zastavil jsem se a vydýchal se. Slyšel jsem za sebou zvuky. Hodně rychle jsem se zase rozešel, měl jsem pocit, jakoby za mnou stále někdo šel a pozoroval mě.

Byl jsem skoro u Jena, když mi někdo dal pytel na hlavu. Začal jsem se vzpírat a kopat okolo sebe. Ucítil jsem, jak mi něco píchnuli do krku. Po chvíli mi začaly ochabovat svaly. Dál si pamatuju jen to, jak mě hodili nejspíš do auta a někam vezli.