Marauders star 1/2 ✓ | KOREKCE

35. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Stále rudej Will taky rychle zamumlal pozdrav a se slovy "Hej, počkejte na mě!" se rozběhnul za holkama. Abych byla upřímná, někdy mi tyhle bezstarostný časy dost chybí.

Ten týden, co nás dělil od zápasu, uběhl rychle. A dneska nastal den D. Takže zápas.

Právě se vznáším vysoko nad zemí a snažím se jakž takž sledovat hru, ale vůbec mi to nejde, protože je tady tak hustá mlha, že nevidím na metr před sebe.

Jsem tady teprve chviličku a už mám pocit, že mi přimrznul zadek ke koštěti.

Za pár minut, který mi připadaly jako desítky let, jsem za sebou uslyšela svištivej zvuk. Doufala jsem, že je to někdo z našeho týmu, protože mám takovej blbej pocit, že jsem se asi ztratila.

Ale dřív, než jsem se stihla dezorientovaně otočit, něco mě s dutým nárazem praštilo zezadu do hlavy.

Potom se mi před očima rozprostřela bílá a cítila jsem, jak padám níž a níž...

•••

Probudila jsem se na ošetřovně. Teda myslím, že to byla ošetřovna, každopádně strop to mělo stejnej.

Nepamatuju si vůbec nic... Jenom začátek zápasu, jak mě něco (nejspíš potlouk) trefilo do hlavy a pak už jenom bílou.

No, dlouho jsem si fakt nezahrála. I když bych asi mohla být ráda, že jsem vůbec živá...

Rozhlídla jsem se kolem. Musí být noc, domyslela jsem si, protože všichni kolem mě spali. S nechutí jsem si všimla, že mám obvázanou hlavu. Musela to být asi fakt rána.

Na mým nočním stolku jsem našla nějaký jídlo. Mňam, přece jenom si na mě snad někdo vzpomněl!

I když bych teoreticky měla uprostřed noci spát, začala jsem se cpát čokoládovýma žabkama a Bertíkovýma fazolkama, který jsem tam našla.

Když jsem byla dostatečně nasycená, začaly se mi rychle zavírat oči. Těsně před tím, než jsem se propadla do říše snů, se mi zdálo, jako bych někde zahlídla nějakej pohyb. Potom jsem konečně usnula.

Vzbudily mě sluneční paprsky, prosvítající skrze bílý záclony ošetřovny. Zarazila mě jedna věc. Na mým nočním stolku byl položenej neviditelnej plášť. V noci tam ještě nebyl.

Poppy už byla na nohou a právě ke mě mířila s nějakým lektvarem, čímž zastavila můj proud myšlenek. "Ach Magic, ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bála! Byla jsi mimo několik dní." Cože?

"Fakt?!" Šokovaně jsem na ní koukala. "Hm. Hlavně že už jsi v pořádku. Měla jsi hodně naraženou hlavu, občas se to může stát." Vzdychla a vnutila mi nějakej nechutnej lektvar.

Na ošetřovně jsem strávila několik dalších hodin, než se mi podařilo Poppy přesvědčit, že už jsem úplně v pořádku a můžu se objevit na obědě. Sice to znamenalo, že budu muset jít na odpolední vyučování, ale to mi překvapivě vůbec nevadilo.

Vůbec jsem netušila, že jsem byla mimo opravdu několik dní... Vůbec nic si nepamatuju. A ani nechci vědět, jakej strach o mě musela mít Moon. Já být na jejím místě, tak šílím.

Když jsem se objevila ve Velký síni, jako první si mě všimnul Black. Jenom na mě kývnul, ale vsadila bych se o dvacet galeonů, že jsem na chvíli v jeho tváři viděla úlevu.

Hned po něm si mě všimla Moon a drkla do Matta, kterej se ke mě hned rozběhnul a objal mě. Nebudu lhát - on byl jeden z hlavních důvodů, proč už jsem chtěla z tý ošetřovny vypadnout.