Marauders star 1/2 ✓ | KOREKCE

Kapitola pátá, aneb jak james odhalil své básnické nadání

M A G I C

Včera to bylo fakt strašný! Black mi slíbil, že mi ty vlasy odčaruje, u toho jste mimochodem všichni byli. Ale víte, co mi řekl?

Že prej to protikouzlo nezná a budu se s nimi muset smířit. Doteď přemýšlím nad tím, jak někdo dokáže být tak strašně vypatlanej.

Původně jsem chtěla jít za Minnie, ale počítám, že potom jak jsme včera omylem rozbili to okno, mi neporadí. A tak jsem se rozhodla pro pomstu.

Aktuálně se nacházím asi padesát metrů vysoko, jsou dvě hodiny ráno a já jsem naprosto normální, děkuji za optání, nedělejte si starosti.

O co se tu pokouším?

Jednoduše se dostat k Pobertům do pokoje. Ale přes dveře by to nešlo, takže to vezmu oknem.

Pohladila jsem svůj Rychlolet 3000 (není novej, protože ze sirotčince zrovna moc peněz nedostáváme, ale stačí mi to) a pořádně se skrčila.

Miluju takovýhle noční lety, vždycky si připadám volná jako pták... Jako neohrožený orel, který se bleskovou rychlostí řítí k pokoji Pobertů, aby ho nikdo neviděl.

I když pochybuju, že by se někdo ve dvě ráno díval ven, ale nikdy nevíte.

Doletěla jsem až k oknu a vytáhla z kapsy třináct a půl palce dlouhý kouzelný proutek z javorového dřeva s žíní jednorožce. Opatrně jsem s ním poklepala na okenní tabuli a zamumlala tiché; "alohomora." Okno povolilo a já opatrně vlezla dovnitř.

Opřela jsem svoje koště o stěnu a opatrně jsem zamířila k posteli, kde jsem tušila, že svou přítomností oxiduje Black. Trefa do černého. Doslova.

Opatrně jsem se naklonila až k jeho vlasům, (jaktože tak voní? Teda - na co to pro Merlina myslím! Jasně, že nevoní. Všechno na Blackovi je špatný. Samozřejmě, že mu nevoní vlasy!) a namířila na ně hůlkou.

"Coloriusgreenius," zašeptala jsem a s pocitem zadostiučinění sledovala, jak se jeho nagelované, černé vlásky mění na světle zelené.

To má za to! Mimochodem, to kouzlo je má vlastní práce, proto jsem tu taky až tak pozdě. Zítra mi ten spánek nejspíš bude chybět, ale Black je pro mě přednější.

Když jsem za malou chvilku seděla na okenním parapetu a nasedala na koště, strnula jsem hrůzou uprostřed pohybu.

"Magic? Co tu děláš?" James si protřel oči a zamžoural na mě.

V duchu jsem si oddechla. Lekla jsem se, že se vzbudil Black, protože to by mi nejspíš neprošlo, ale Jelínek to pochopí.

Mimochodem, když je rozespalej je roztomilej. Ale to jenom tak mimochodem.

"Měla jsem tu s někým maličko nevyřízený účty, ale neboj, už jsem to vyřešila," snažila jsem se nemluvit moc hlasitě.

James ale jenom něco nesrozumitelně zamumlal a znovu sebou plácnul do peřin.

Jenže chvíli jsem na něm visela pohledem, potom jsem se odrazila od parapetu a vyletěla vstříc svojí posteli.

...

Pronásledují mě masožravé brownies. Ještě kousek a dostanou mě... Ale já nechci skončit v jejich břiše! Chci zemřít jako hrdina...! I když tohle by vlastně byla hrdinská smrt.

Takže s lehkým srdcem mužů prohlásit; "Brownies! Vemte si mě!"

Nikdy na mě nezapomeňte, měla jsem vás všechny ráda. Vyřiďte Blackovi, že si to s ním v nebi vyřídím. Nebo ho spíš navštívím v pekle... A tam si to s ním vyřídím.